Úvaha o ledasčem

Chce­me-li v dě­ji­nách naší spo­leč­nos­ti najít ně­ja­kou spoj­ni­ci mezi dáv­ným a dneš­ním, na­jde­me asi je­di­nou. Je to lid­ská touha vlast­nit a pa­no­vat, která nás ne­jed­nou do­nu­ti­la zne­u­žít i pů­vod­ně ne­ná­sil­né a v pra­vém smys­lu de­mo­kra­tic­ké myš­len­ky. Tím za­čne­me a bu­de­me na to po­u­ka­zo­vat i poz­dě­ji, při sub­jek­tiv­ním vý­kla­du ně­ko­li­ka sta­ro­zá­kon­ních pří­bě­hů a ná­bo­žen­ských tvr­ze­ní. Celá úvaha by se měla sna­žit o ši­ro­kospek­t­rál­ní roz­bor lid­ské etiky a po­li­ti­ky a na­bíd­nout ne­otře­lé mož­nos­ti pro zod­po­vě­ze­ní dáv­ných otá­zek, proč tu jsme a co tu dě­lá­me.

O po­li­ti­ce a vědě

Ti­sí­ci­le­tá po­li­ti­ka církve je sice asi nej­vět­ší, ale zda­le­ka ne je­di­ný pří­pad, kdy byly hlu­bo­ké myš­len­ky po­u­ži­ty a zne­u­ži­ty pro po­li­tic­ké účely – ko­mu­nis­mus ský­tal vi­di­nu ide­ál­ní spo­leč­nos­ti, kde „ten dělá to a ten zas tohle a všich­ni do­hro­ma­dy udě­la­jí moc“ a nikdo ne­při­jde zkrát­ka. Na­ko­nec se ale vše dělo tak, jak to po­pi­su­je Ge­or­ge Orwell ve své Farmě zví­řat. Ně­kte­ří dřeli a ne­mě­li nic, jiní po­rou­če­li, po­vy­šo­va­li se, utá­pě­li se v bo­hat­ství a ne­dě­la­li nic. Jen ně­ko­lik málo let po konci stu­de­né války se mu­se­li po­li­ti­ci cho­pit jiné velké myš­len­ky, kte­rou by strh­li dav, ovlád­li svět a sami si co nej­ví­ce na­mas­ti­li kapsu. Orwel­lův cyk­lus „dik­ta­tu­ra – re­vo­lu­ce – dik­ta­tu­ra“ se zase do­vr­šu­je.

Řeč je o en­vi­ron­men­ta­lis­mu. Na po­čát­ku byla opět vzne­še­ná idea. Po or­ga­ni­zo­va­né snaze o sply­nu­tí s Bohem, poz­dě­ji o sply­nu­tí spo­le­čen­ských tříd, se dnes ří­ze­ně po­kou­ší­me sply­nout se Zemí, s pří­ro­dou. Už se ne­bo­jí­me pekla a věč­né­ho za­tra­ce­ní po smrti, bo­jí­me se vy­čer­pá­ní zdro­jů a glo­bál­ní­ho otep­lo­vá­ní, pekla tady na Zemi, nejen pro nás, ale hlav­ně naše děti. Jenže sku­teč­ně mů­že­me věřit úzké sku­pi­ně vlád­ců, že nás dnes po­ve­dou správ­ným smě­rem, ne­hle­dí­ce na své so­bec­ké zájmy, vzdor tomu, že v his­to­rii tomu bylo na­o­pak? A jakou roli v tom všem hraje věda?

Před pár lety jsme za­ča­li do mo­to­rů svých aut lít bi­o­pa­li­va. Snad abychom déle vy­sta­či­li se zá­so­ba­mi ropy, abychom byli še­tr­něj­ší k pří­ro­dě. To zní hezky. Dokud se ale člo­věk ne­do­zví, že během vý­ro­by bi­o­pa­li­va vzni­ká oxid du­sí­ku, který má mno­ho­ná­sob­ně vyšší skle­ní­ko­vý efekt než známý stra­šák oxid uh­li­či­tý. Vznik­lá bi­o­naf­ta nejen­že není vinou to­ho­to zrov­na eko­lo­gic­ká, je navíc draž­ší. A místo obilí na ob­ži­vu pěs­tu­je­me mno­hem radši řepku, což musí lo­gic­ky vést i ke zdra­že­ní pe­či­va. Na­ko­nec na tom vy­dě­lá jen úzký okruh pěs­ti­te­lů a vý­rob­ců, ne oby­čej­ný člo­věk, a pří­ro­da už vůbec. Zvá­ží­me-li toto, mů­že­me si být sku­teč­ně jistí, že jed­ná­me jako celek v zájmu pří­ro­dy?

Ne­dáv­no k té­ma­tu kli­ma­tic­ké změny pro­hlá­sil jeden vědec, že glo­bál­ní otep­lo­vá­ní je ne­zpo­chyb­ni­tel­né, a všech­ny po­chy­bo­va­če při­rov­nal k lidem, kteří se před 500 lety do­mní­va­li, že je Země pla­ca­tá. Ne­by­li to titíž, ta valná vět­ši­na, co se há­da­la, že atom nelze roz­dě­lit? Že člo­vě­ka za­bi­je jízda vla­kem, pro­to­že jeho tělo není sta­vě­no na ta­ko­vou rych­lost? Ne­po­u­ži­li ale právě tito lidé slova „ne­zpo­chyb­ni­tel­né“? Ne­o­zna­či­li právě oni všech­ny po­chy­bu­jí­cí za bláz­ny, či do­kon­ce ka­cí­ře? A ne­by­la to právě ta­ko­vá­to po­dob­ně za­tvr­ze­lá vět­ši­na, která ve starém Řecku podro­bo­va­la ne­po­ho­dl­né mys­li­te­le stře­pi­no­vé­mu hla­so­vá­ní?

Ne­skon­čil by Vác­lav Klaus u ta­ko­vé­ho soudu a nebyl vy­vr­žen? Nebo hůř, ne­skon­čil by na hra­ni­ci? Sku­teč­ně toho víme o Zemi dost, abychom měli právo os­t­ra­ki­zo­vat lidi, jako je on? Nebo jen bez­o­hled­ně pro­sa­zu­je­me svou verzi prav­dy? Vždyť jsme na­vzdo­ry všem pů­vod­ním před­po­kla­dům obe­plu­li svět, pro­nik­li do nitra atomu i suba­to­már­ních čás­tic, umíme letět rych­le­ji než zvuk. Jakou tedy máme jis­to­tu, že vzdor dneš­ním do­mněn­kám Země za ně­ko­lik de­sí­tek let pa­ra­dox­ně ne­zmrz­ne?

Ví-li toho člo­věk jako tvor dost je však jen jedna část otáz­ky. Druhá je, zda my, oby­čej­ní lidé jsme o všech ob­je­vech lid­stva do­sta­teč­ně in­for­mo­vá­ni. Vzhle­dem k tomu, o ja­kých taj­ných pro­jek­tech, na­pří­klad z dob druhé svě­to­vé či stu­de­né války, se do­zví­dá­me až po ně­ko­li­ka de­se­ti­le­tích, by bylo blá­ho­vé se do­mní­vat, že dnes už se taj­nůst­ka­ře­ní ne­no­sí. A pro­to­že lid­ská po­va­ha se ve svojí pod­sta­tě ne­mě­ní, lze před­po­klá­dat, že k uta­jo­vá­ní a pře­kru­co­vá­ní dů­le­ži­tých a pro vlád­nou­cí vrst­vu ne­po­ho­dl­ných in­for­ma­cí do­chá­ze­lo od­jak­ži­va. A tím je si­tu­a­ce slo­ži­těj­ší, čím dále do mi­nu­los­ti jdeme, čím menší množ­ství méně jas­ných in­for­ma­cí máme.

Kolik z toho, co se nám pí­sem­ně do­cho­va­lo z dáv­no­vě­ku, asi od­po­ví­dá ori­gi­ná­lu? A jaký vliv to má na naše ži­vo­ty? Ob­zvláš­tě když mlu­ví­me o bib­lic­kých tex­tech, jež už dva ti­sí­ce let for­mu­jí naši spo­leč­nost. Navíc když jde o ne­jed­no­znač­ná vy­prá­vě­ní pro­špi­ko­va­ná nejen zjev­ný­mi, ale hlav­ně skry­tý­mi sym­bo­ly a ale­go­ri­e­mi, které mohou zna­me­nat co­ko­liv. Zde zá­le­ží pouze na vý­kla­du. A od­hléd­ne­me-li od toho ofi­ci­ál­ní­ho, na­bá­da­jí­cí­ho člo­vě­ka ke skrom­nos­ti až aske­zi, po­sluš­nos­ti a po­ko­ře před Bohem (resp. před církví, která si vlast­ně oso­bu­je je­di­nou cestu k němu), mů­že­me si všech­nu sym­bo­li­ku vy­lo­žit po svém a na­lézt sou­vis­los­ti nejen s ji­ný­mi fi­lo­zo­fie­mi, ale i s mo­der­ní vědou. Te­pr­ve pak se může uká­zat sku­teč­ná tref­nost a nad­ča­so­vost ta­ko­vé li­te­ra­tu­ry.

Mýtus o Ada­mo­vi a Evě

Podle zná­mé­ho vý­kla­du Bůh stvo­řil nejdřív muže, Adama, a až po něm a z jeho žebra ženu. Ti pak spolu žili v raj­ské za­hra­dě v bla­hoby­tu až do dne, kdy se ob­je­vil had, který, pokud je mi známo, zviklal prvně Evu a ta pak i Adama, aby oku­si­li ovoce ze Stro­mu po­zná­ní. Boha, jenž jim toto vý­slov­ně za­ká­zal, to roz­lí­ti­lo na­to­lik, že je vy­hnal a od­sou­dil k ži­vo­tu v ne­do­stat­ku a stras­tech.

Z toho pak plyne po­na­u­če­ní: Cho­vej­te se podle pra­vi­del a po­slou­chej­te Boha, který k vám pro­mlou­vá skrze cír­kev. Také je jasně ur­če­no, že žena je muži pod­ří­ze­na, jakož že i za onen pr­vot­ní hřích vlast­ně může ona. Toto, jak víme, mělo na spo­leč­nost zá­sad­ní vliv, který dodnes po­ci­ťu­je­me.

Jenže v ži­dov­ské Ka­bba­le má pří­běh o prv­ním člo­vě­ku tro­chu jinou po­do­bu. Ho­vo­ří o Adamu Kad­mo­no­vi, her­mafro­dit­ní by­tos­ti. Vý­znam jeho jména (pa­nen­ská země, oh­ni­vá země), jiné po­jme­no­vá­ní (Thóýth – po­dob­né jménu egypt­ské­ho boha Thótha) a jeho oboupohlav­nost (her­mafro­dit – slo­že­ni­na jmen Her­mes a Afro­di­té) mají zá­sad­ní vý­znam pro al­chy­mis­tic­kou sym­bo­li­ku i celé toto těžko ucho­pi­tel­né a za­tra­co­va­né učení.

Celou tuto eso­te­ric­kou his­tor­ku lze chá­pat i jinak. Adam Kad­mon, sjed­no­ce­ní pro­ti­kla­dů, mohl být ja­kousi as­t­rál­ní by­tos­tí, která ne­zna­la ne­do­sta­tek ani bo­lest. Jenže pro svou du­chov­ní exis­ten­ci ne­moh­la znát ani smys­lo­vé po­žit­ky, žádné vzru­še­ní, ex­tá­zi. Poté, co dal tento první člo­věk všemu jméno, přál si to také ochut­nat, pro­žít. Zpo­čát­ku bylo všech­no nád­her­né a on zís­kal spous­tu zá­žit­ků, pak ale musel po­znat i stin­nou strán­ku po­zem­ské­ho ži­vo­ta – bo­lest, hlad a smu­tek. Začal tou­žit po tom, aby se ra­dost­né chví­le opa­ko­va­ly a bylo jich víc. Čím více po nich bažil, tím horší ná­la­du měl, když se mu jich ne­do­stá­va­lo. Život ve hmot­ném světě se pro něj stal ne­fal­šo­va­nou dro­gou a on už se ne­do­ká­zal od­pou­tat a vrá­tit se ke svojí pů­vod­ní as­t­rál­ní exis­ten­ci. Někdy tehdy mohlo dojít i k od­dě­le­ní obou prin­ci­pů do dvou by­tos­tí – muže a ženy. Ne však rov­no­měr­ně. V kaž­dém z nás zů­stá­vá úlo­mek té druhé půlky. Stej­ně tak, jak to zná­zorňuje sym­bol pro Jin a Jang.

Hle­dá­me-li opě­tov­né spo­je­ní muže a ženy na du­chov­ní ro­vi­ně, mu­sí­me ho najít sami v sobě, ne pouze skrze sňatek. Ten, ač ře­če­ný „před Bohem“, není vlast­ně ničím jiným než oby­čej­ným úřed­ním aktem. Jed­no­ta člo­vě­ka by také ne­mě­la spo­čí­vat ve zdů­razňování pře­va­žu­jí­cí­ho prin­ci­pu a po­tla­čo­vá­ní toho, co v nás za­ne­chá­vá opač­ný, jak je tomu dnes. Vede to pouze k po­la­ri­za­ci a in­to­le­ran­ci. Čím větší je muž chla­pák, tím hůř může ženě po­ro­zu­mět, po­cho­pit ji, stej­ně tak i ob­rá­ce­ně. Pak slý­chá­me o pro­pas­tech mezi mužem a ženou a part­ner­ské hádky se pro nás stá­va­jí při­ro­ze­ným a nut­ným dějem. Jenže roz­d­mý­chá-li v sobě člo­věk ten svůj ti­těr­ný pla­mí­nek pro­ti­klad­né­ho, pře­sta­ne chá­pat svět jako my ver­sus oni, po­taž­mo my ver­sus ony. Získá vhled do po­va­ho­vých vlast­nos­tí mužů i žen a oboje do­ve­de sklou­bit, pře­sta­ne hle­dat roz­dí­ly a zto­tož­ní se s oběma po­hla­ví­mi.

Jako druhý se v tomto vý­kla­du ob­je­vu­je pro­blém lid­ské zá­vis­los­ti. Na­bý­vá mnoha podob a my, aniž bychom si to uvě­do­mo­va­li, se často cho­vá­me jako dro­go­vě zá­vis­lí. Když se ze­ptá­me fe­ťá­ka, proč začal s dro­ga­mi, nej­spíš nám od­po­ví, že z nudy, ze zvě­da­vos­ti nebo že před něčím utíká. První dva mo­ti­vy jsou to­tož­né s tím Ada­mo­vým podle mnou na­vr­že­né­ho po­dá­ní. Třetí, útěk, vy­po­ví­dá o stra­chu. A strach ruku v ruce jdou­cí se zá­vis­los­tí, oba dis­po­nu­jí­cí ti­sí­cov­ka­mi pře­vle­ků, to jsou, spolu s při­ro­ze­nou le­nos­tí, od pra­dáv­na hy­ba­te­lé lid­ské mysli.

Když zů­stal člo­věk uvěz­něn v ko­lo­to­či ne­u­stá­lé honby za smys­lo­vý­mi po­žit­ky a po nich ná­sle­du­jí­cí krize, začal vy­na­lé­zat. Vy­mýš­lel a kou­mal, jak by snáze a rych­le­ji do­sá­hl ký­že­ných po­žit­ků a mi­ni­ma­li­zo­val chví­le re­ce­se. Celá sta­le­tí se ob­klo­po­val zá­stu­py vy­ná­le­zů a pří­stro­jů, které ho měly uči­nit šťast­ným. Na­ko­nec mezi ma­je­tek a štěs­tí dal zna­mén­ko „=“, jak do­klá­dá zejmé­na naše dneš­ní doba, v níž slov­ní spo­je­ní „kon­zum­ní spo­leč­nost“ skloňujeme ve všech pá­dech. Dvo­ji­ce „ma­je­tek – štěs­tí“ ale není je­di­nou. Ne­ma­lá část lidí se po­va­žu­je za in­te­lek­tu­ál­něj­ší a tvrdí, jak opo­vr­hu­je ma­te­ri­a­lis­mem. Ta dává rov­nít­ko mezi štěs­tí a po­dob­nou po­še­ti­lost, jako je ma­je­tek – vzác­né a krás­né zá­žit­ky (jenže po­mí­ji­věj­ší než ma­je­tek a na­vo­zu­jí­cí ne­men­ší touhu po opa­ko­vá­ní) a „láska“.

„Lásku“ schvál­ně dávám do uvo­zo­vek, pro­to­že oby­čej­né chá­pá­ní toho stavu je na­pros­to mimo to, co by ono slovo mělo správ­ně vy­ja­d­řo­vat. Už jako fráze se bere věta, že „láska by ne­mě­la ubli­žo­vat,“ leč na prav­di­vos­ti jí to ne­u­bí­rá. Sku­teč­ně pravá láska by to dělat ne­mě­la. My však za ni vy­dá­vá­me zas pou­hou a oby­čej­nou zá­vis­lost a touhu vlast­nit. Pro­mít­lo se to i do ja­zy­ka – ří­ká­me, že „máme ně­ko­ho“ nebo „jsme ně­ko­ho ztra­ti­li“. Je pak na­ko­nec jedno, jest­li mlu­ví­me o vě­cech, zá­žit­cích nebo vzta­zích, vždy chce­me, aby bylo vše podle na­še­ho, abychom měli, co si za­ma­ne­me, aby se všech­no ode­hrá­va­lo, jak si pře­je­me, aby nám každý šel na ruku. Chce­me to a víme, že když se něco zvrt­ne, tak z toho bu­de­me ne­šťast­ní – tím víc, čím víc si na tom za­klá­dá­me. „Láska“ je pak tou nej­hor­ší ze všech zá­vis­los­tí, pro­to­že je to snaha ovlivňovat a měnit svo­bod­nou mysl ji­né­ho člo­vě­ka, aby ten dělal a říkal jen to, co my chce­me, abychom si skrze něj mohli víc vážit sami sebe. A ještě navíc to po­va­žu­je­me za nej­hlub­ší cit, ja­ké­ho je člo­věk scho­pen. Ano, je nej­hlub­ší, jenže ve smys­lu „nej­niž­ší“.

Sku­teč­ná láska je po­sta­ve­na tro­chu jinak. Zá­vi­sí na tom, co tvrdí další fráze, a sice že „člo­věk ne­mů­že mi­lo­vat dru­hé­ho, aniž by mi­lo­val sám sebe.“ Když má člo­věk rád sám sebe se vším všudy, ne­chy­bí mu zdra­vé se­be­vě­do­mí a ne­mu­sí se sna­žit ho nijak na­vy­šo­vat. Snese ja­kou­ko­li spo­leč­nost a si­tu­a­ci, pro­to­že se zná sám nej­lé­pe a ne­mu­sí se stra­cho­vat, co si o něm kdo po­mys­lí. Vy­dr­ží sám se sebou. Žádná si­tu­a­ce mu ne­ztí­ží hlavu, pro­to­že má stále na pa­mě­ti, že nic ne­tr­vá věčně. Pak nemá po­tře­bu brát všech­no pevně do rukou a vy­vo­lá­vat kon­flik­ty, pros­tě si užívá pří­tom­nos­ti a toho, co mu zrov­na na­bí­zí.

Abra­ham obě­tu­jí­cí syna Izáka Bohu

Byl to tuším Abra­ham, komu Bůh na­ří­dil, aby na důkaz víry zabil svého syna. Ten se nejdří­ve zdrá­hal, po­chy­bo­val o Bohu, o svojí víře a ne­chtěl kvůli tomu vraž­dit svého vlast­ní­ho syna. Na­ko­nec se ale roz­ho­dl to udě­lat. Už se se synem lou­čil, v ruce tří­ma­je dýku, smí­řil se s tím, že to učiní, v mysli už ho zabil. A vtom ho Bůh za­ra­zil, řekl Abra­ha­mo­vi, ať syna nechá žít, že svou víru do­ká­zal.

Poin­ta to­ho­to vy­prá­vě­ní může být v tom, že člo­věk by měl pro víru do­ká­zat zabít i svou vlast­ní krev. Jen ta­ko­vou­to od­da­nos­tí že se za­vdě­čí­me Bohu. Vzhle­dem k tomu, že cír­kev se po­sta­vi­la do role Bohem po­žeh­na­né in­sti­tu­ce, od­da­nost Jemu zna­me­ná od­da­nost církvi. V těch­to sou­vis­los­tech má pří­běh ne­u­vě­ři­tel­nou po­li­tic­kou moc. Také vy­vo­lá­vá pal­či­vé otáz­ky – jak by mohl být Bůh dobrý, když nutí mi­lu­jí­cí­ho otce zabít svou vlast­ní krev?

Bůh ale ne­mu­sí být ani dobrý, ani zlý. Do­kon­ce ne­mu­sí být ani žád­nou by­tos­tí, která nás zvnějš­ku po­zo­ru­je a řídí naše kroky. Na­o­pak my mů­že­me být Bůh a tu­ší­me to díky po­znatkům mo­der­ní vědy, zejmé­na z ob­las­ti kvan­to­vé fy­zi­ky. Ty zba­vu­jí člo­vě­ka iluze o tom, že je ne­stran­ným po­zo­ro­va­te­lem světa, a dá­va­jí mu roli jeho ak­tiv­ní­ho tvůr­ce. V knize Bož­ský zdroj od Gre­g­ga Bra­de­na se píše na­pří­klad o jed­nom po­ku­su: Byla po­zo­ro­vá­na ná­do­ba, v níž bylo vy­tvo­ře­no va­ku­um. Je­di­né, co v ní bylo, byly ne­u­spo­řá­da­ně po­le­tu­jí­cí čás­ti­ce svět­la – fo­to­ny. Do této ná­do­by byl po­slé­ze umís­těn vzo­rek lid­ské DNA. Fo­to­ny se kolem něj za­ča­ly oka­mži­tě se­sku­po­vat a zů­stá­va­ly sro­ce­ny i po jeho ode­jmu­tí. Plyne z toho závěr, že už jen svou exis­ten­cí ovlivňujeme to, díky čemu jsme schop­ni vidět svět, že naše víra a naše re­a­li­ta jsou pro­ple­te­né.

Tomu, jak svou myslí ovlivňujeme svět, byla vě­no­vá­na řada knih. Krom Bož­ské­ho zdro­je se tímto té­ma­tem za­bý­vá celá spous­ta dal­ších děl, na­pří­klad best­seller Ta­jem­ství od Rhon­dy Byrne, nebo film Co my jen víme. Z nich se do­zví­dá­me o tom, že je­di­né, na čem sku­teč­ně zá­le­ží, jsou naše vlast­ní myš­len­ky a emoce.

Do­zví­dá­me se, že voda do­ká­že vní­mat různé po­zi­tiv­ní a ne­ga­tiv­ní emoce a při­způ­so­bo­vat se jim. Je-li pod vli­vem ne­ga­ti­vi­ty, tvoří ne­vzhled­né a vše­li­jak po­ni­če­né krys­ta­ly, za­tím­co po­zi­tiv­ní ener­gie jí umožňuje na­brat krás­né a do­ko­na­lé tvary. A pro­to­že naše tělo je z vět­ši­ny právě voda, je jeho vzhled a vnitř­ní rov­no­vá­ha přímo zá­vis­lá na stavu mysli. Jenže aby byl člo­věk po­zi­tiv­ní, musí mít víru – sám v sebe. „Věř a víra tvá tě uzdra­ví.“ „Stačí jen chtít a do­ká­žeš všech­no na světě.“ Toto jsou jen dvě věty z ti­sí­ce dal­ších, o nichž tak nějak tu­ší­me, že na nich něco je. Ale ne­fun­gu­jí nám a my často ne­ví­me proč. Je to tím, že ve sku­teč­nos­ti ne­vě­ří­me, ne­u­mí­me si správ­ně přát. Umíme jen chtít a to tím způ­so­bem, že chce­me všech­no hned a přes­ně podle sebe a jsme ne­šťast­ní, když se to ne­pl­ní. Rádi po­chy­bu­je­me, ne­schop­ni se zba­vit myš­le­nek typu „co když…“. Všech­no s ob­li­bou a už in­stink­tiv­ně podro­bu­je­me prav­dě­po­dob­nos­tem („To je ne­smy­sl, to se ne­mů­že po­da­řit“) a in­duk­ci („Když se to stalo sto­krát, stane se to i po sté prvé“). Sami jsme se uvrh­li do světa pod­lé­ha­jí­cí­mu zá­ko­nu schvál­nos­ti („Když se něco může po­ka­zit, po­ka­zí se to“) a den co den se di­ví­me, že fun­gu­je. Jak by ne, když v něj vě­ří­me.

Co nám tedy měl sdě­lit pří­běh o Abra­ha­mo­vi? Je to ale­go­rie, která nám má říct, že pravá víra je svým způ­so­bem slepá. Je to vnitř­ní jis­to­ta, že člo­věk dělá dobrou věc, i když to na první po­hled může vy­pa­dat ob­rá­ce­ně. Je to vě­do­mí, že věci se budou vy­ví­jet tak, jak se k nim sta­ví­me, že svět vy­pa­dá tak, jak ho vi­dí­me, ne na­o­pak. Proto chudí chud­nou – ne­vě­ří, že by mohli zbo­hat­nout. Víra je ono 100­pro­cent­ní vě­dě­ní bez se­be­men­ších po­chyb, vzdor všem „ale“ i „co kdyby“.

O Bohu

Mlu­ví­me-li o víře a o Bohu, pak se za­mys­lí­me i nad tím, kdo nebo co je to vlast­ně Bůh. Z De­sa­te­ra víme, že ho nelze nijak zná­zor­nit. Ne však proto, že by to bylo za­ká­zá­no, ale proto, že to pros­tě není možné. Také v tomto při­ká­zá­ní mů­že­me najít snahu au­to­ra o to, aby ne­by­la za bož­skou vy­dá­vá­na kon­krét­ní věc či osoba, aby ne­do­šlo ke zne­u­ži­tí po­li­tic­kou ma­ši­né­rií. Jenže abs­trakt­ní pojem „Bůh“ se lidem po­ved­lo zná­zor­nit jiným abs­trakt­ním slo­vem „in­sti­tu­ce“ (= cír­kev) a ke zpo­li­ti­zo­vá­ní celé fi­lo­zo­fie došlo tak jako tak.

Říká se, že Bůh je všude a ve všem, že ho nelze vy­tvo­řit ani zni­čit, že je je­di­ný, ale na­bý­vá řady podob (to na­pros­to od­po­ví­dá de­fi­ni­ci ener­gie). A právě proto, že ho na­jde­me všude, ne­mů­že­me ho sym­bo­li­zo­vat jen jed­nou věcí. Jestli­že je ve všem, pak to není jen ja­ká­si vněj­ší síla, co na nás do­hlí­ží a ovlivňuje naše ži­vo­ty, po­su­zu­je je a tres­tá nás. Jest­li je Bůh vším a vy­tvo­řil člo­vě­ka ku ob­ra­zu svému, pak to není jen ka­jíc­ník a dob­ro­di­nec, je to i zlo­či­nec, pod­vod­ník a vrah. Být ob­ra­zem božím je být tvo­rem z masa a kostí, který za ti­sí­ci­le­tí za­po­mněl, kým vlast­ně je. Člo­věk je tedy Stvo­ři­tel, jenž se spou­tal svým vlast­ním vy­ná­le­zem. A ne­u­dě­lal to jen jed­nou. Svůj život svě­řu­je všemu, co vy­tvo­ří – elektři­ně, au­to­mo­bi­lu, in­ter­ne­tu.

Zá­vě­reč­ná myš­len­ka

Svět je jako po­čí­ta­čo­vá hra. Bůh ji na­pro­gra­mo­val a do­la­dil do po­sled­ní­ho řádku zdro­jo­vé­ho kódu. Pak ji vy­zkou­šel a zjis­til, že je to dobré. Hrál a hrál, už ji ani ne­vy­pí­nal. Časem zjis­til, že je pro něj vším, že si v ní může co­ko­li na­sta­vit. Pak ale za­po­mněl, jak se do­stat do her­ní­ho menu. Prů­běh hry se mu pře­stal líbit, ale on už ji ne­do­ká­zal pře­na­sta­vit, vy­pnout už vůbec ne. Je­di­né, co mu zbylo, je snaha najít cestu, jak hru do­kon­čit. Toto je tedy Bůh, pro­gra­má­tor a hráč jmé­nem Adam Kad­mon, jehož vý­tvor je i jeho pro­kle­tím. Skrze herní prvek zvaný re­pro­duk­ce ne­u­stá­le vy­tvá­ří bez­po­čet hráč­ských pro­fi­lů a ty se už ti­sí­ce let snaží najít tu správ­nou cestu ven. Stal se z něho malý za­kom­ple­xo­va­ný strašpy­tel. Této svojí sla­bos­ti dal jméno Satan. Je to část jeho sa­mé­ho, která ho na jeho cestě ven svádí zas zpět do ná­strah hry, nutíc ho pro­chá­zet všemi je­jí­mi zá­kou­tí­mi pl­ný­mi stra­chu, po­ní­že­ní a se­be­lí­tos­ti. A on před tímto stra­chem utíká jen v rámci oné hry zvané svět, v jejím vnitř­ku marně baží po moci nad ní a ob­klo­pu­je se věcmi, jež vy­tvo­ří. Kdyby si však do­ká­zal sku­teč­ně uvě­do­mit, že celý jeho svět je pod­ří­zen jen jeho mysli (víře), pře­stal by ne­u­stá­le trýznit sám sebe. Zba­vil by se všech zá­vis­los­tí a stra­chů, pro­to­že kdyby věděl, že může mít všech­no a hned, zjis­til by, že to ne­po­tře­bu­je. Do­ká­zal by svou hru kdy­ko­li vy­pnout a do­sáh­nout toho, čemu budd­his­té ří­ka­jí Ni­r­vá­na.

Pře­čte­no 1714­krát.