Königstein, Bastei und die severočeská nej…

Když jsme měli s Paiou možnost přidat se k výletu do Českosaského Švýcarska, šlo o nabídku, která se nedala odmítnout. Jednak jsme se do tamějších končin dlouhodobě chtěli vydat, jednak jsme nemuseli řídit, což se u jednodenního výletu na takovou dálku hodí. Hlavní cíle představovaly saská tvrz Königstein a nedaleký skalní komplex Bastei, ale když už jsme měli cestu kolem, zastavili jsme se i u několika geografických zajímavostí a nedalekých geocaches.

Hřensko, nejnižší nížina

Do Saska jsme přijížděli přes Hřensko, podél pravého břehu Labe, na jehož hladině se ve výšce 115 m n. m. nachází nejníže položený bod ČR. V blízkosti hraničního přechodu do Schmilky je mu také věnována nejníže schovaná česká cache, která se podle všeho paradoxně ukrývá ve stráni, asi o 40 metrů výše. Poblíž se bohužel nedalo zaparkovat, na české straně jsme si vhodného místa nevšimli a Němci si ta svá osadili zákazy zastavení. Měli jsme tak na hledání jen pár minut, než se ostatní s autem někde otočí a vrátí pro nás. Jenže nás opustil signál GPS, takže nám nezbývalo než bezradně běhat strmým terénem a náhodně prohlížet pravděpodobné úkryty. Bezúspěšně. Paia nenašla vůbec nic, já jsem dopadl ještě hůř. Časový pres mi dovolil objevit jen vykuleného hlodavce v dutině stromu a svou botu zabořenou až po nárt v blátě. V 9 ráno to bylo s absencí náhradní obuvi ledacos, jen ne povzbuzující start. Navíc se tím sen o nalezení všech geocaches na mezních bodech ČR odsunul na neurčito.

Königstein

Festung Königstein neboli pevnost Králův Kámen byla prvním z našich hlavních cílů. Vyrostla na jedné ze stolových hor, které se tyčí nad Českosaským Švýcarskem, jako jedna z největších horských pevností v Evropě. Jsouc hraniční tvrzí, v historii patřila nejen Němcům, ale i Čechům, a tak se neoficiální překlad jejího názvu do češtiny víc než nabízí.

Českým návštěvníkům vychází vstříc i správa pevnosti, která za tři eura nabízí k zapůjčení českého audioprůvodce. Skvělý vynález, díky němuž si každý může projít celý komplex podle svého, aniž by zůstal ochuzen o výklad. Z něj nás zaujalo například vyprávění o dubu, který v pevnosti rostl. Tvrdí se, že nebylo bouřky, která by ho nezasáhla, a že ho blesky během staletí několikrát zapálily. Přesto, jak to u dubů bývá, přežil a znovu se obsypal listím. Příběh stromu však skončil poté, co blesk udeřil i do několika lidí pod ním. Světové války se naopak do historie pevnosti zvlášť černým písmem, vzpomínám-li si dobře, nezapsaly, protože sloužila „jen“ jako zajatecký tábor.

Koho nezajímá výklad, toho může uchvátit výhled, jejž pevnost nabízí. Z více než 200metrové výšky tu lze přímo pod sebou pozorovat čilou vodní dopravu v meandru Labe a městečko Königstein, v dálce pak další stolové hory, pískovcové skály, a na severozápadě dokonce i předměstí Drážďan. I pevnost samotná působí velkolepě a je na ní co obdivovat. Od cimbuří a vížek vytesaných ze skály, přes dělostřeleckou baterii Jana Jiřího až po hlavu Medusy nad jednou z hradních bran.

S nadhledem, který Königstein poskytuje, se mi lépe zapomínalo na nezdar u Hřenska a za horkého počasí mi bláto na botě rychle uschlo a oddrolilo se. Zas se mi šlo líp.

 

Bastei

Skalní útvar Bastei (k mému překvapení se nevyslovuje [baštaj], ale [bastaj]) je od Königsteinu asi 20 km daleko, takže jsme zdržení mezi oběma pamětihodnostmi čekali jen drobné. Jenže jsme se zmýlili. Přestože parkovišť je v blízkosti hned několik, u těch lepších cedule hlásily plné obsazení. Byli jsme nuceni zaparkovat hned na prvním, nejvzdálenějším, a zbývající tři kilometry dojít za poledního sluníčka pěšky. Cesta byla naštěstí nová, zpevněná a vedla z větší části lesem, takže jsme svěžím tempem doputovali na místo zhruba za půl hodiny. Dojem kazila jen auta, která kolem nás za tu dobu stačila projet, opustivše bližší parkoviště.

Stejně jako v Königsteinu, i v Bastei jsme na ironii osudu brzy zapomněli, neboť se nám naskytla další jedinečná podívaná na Labe a Labské pískovce. Míst, odkud se dá zírat do dáli a žasnout, je tu spousta, stačí si jen vybrat a odvážně se na ně vydat. Odvážně, protože je většinou propojují pouze jednoduché a úzké lávky, které otevírají i nepříliš žádoucí vertikální obzory. Kdo nemá pro strach z výšek uděláno, závratím se na nich neubrání. Na jistotě nám nepřidávaly ani davy, které všude kolem proudily, často nesmyslně a bezohledně se cpouce do již přeplněných úseků. Nicméně našla se i místa, kde jsme se cítili bezpečněji, například na robustním kamenném mostě Basteibrücke, hlavní atrakci celého skalního města.

K severnímu cípu

Strom s nejsevernější cachí ČR

Nasyceni výhledů do krajiny i tlačenic, odbyli jsme si nudnější půlhodinu na pěší cestě zpátky k autu a vyrazili pro nejsevernější českou cache. Paradoxně z německé strany, protože od nejbližší tamní silnice je to k hranici podstatně blíž než od české (asi 1 km namísto 2,5 km). Zaparkovali jsme na okraji lesa před Steinigtwolmsdorfem (schválně, kdo to vysloví třikrát rychle za sebou), nedaleko lesní restaurace, a vydali se po stezce. Přešli jsme vymýcený pás a po pěti minutách dospěli k hraničním kamenům. Cache se schovávala o kousek dál, u paty listnáče, jehož zářivé listy v odpoledním slunci neodolatelně konstrastovaly s okolní jehličnatou monotónností. Jen jednu zásadní věc jsem postrádal, a sice kámen označující nejsevernější bod. Ten se měl schovávat o necelých 200 metrů východněji. Paie se k němu nechtělo, tak jsem se s ní nakrátko rozloučil a podél mezních kamenů pelášil lesem sám. Přece když už tu jsem a když už mám fotky nejjižnějšího a nejvýchodnějšího bodu, tak si ani nejsevernější nenechám ujít.

K cíli jsem po několika korekcích směru dospěl nikoli od západu, ale spíš severozápadu. Za téměř mlčenlivého, snad až nechápavého přihlížení dvou Čechů, kteří si na místní kamenné lavičce zrovna dopřávali chvilku oddychu, jsem se vynořil mezi stromy, obešel a nafotil si kámen a zase zmizel v německém houští. Spěchal jsem nejkratší cestou k autu, jenže orientační smysl, GPS a realita se po chvilce začaly kategoricky rozcházet v názoru, kam že to vlastně jdu. No nic, někde se vynořím, řekl jsem si a běžel jsem dál. Přeskočil jsem koryto potoka, to nikde předtím nebylo. Začal jsem kličkovat, jak se les stával neprostupnějším. Mýtina, ač někde mezi stromy prosvítala, se neblížila. Vyšlapaná stezka nikde žádná. Tak jsem se několikrát pro jistotu stočil (asi) západněji, abych našel aspoň cestu, po které jsme přišli. Zase špatně, našel jsem jinou. To už ale nevadilo, i tato mě za pár okamžiků dovedla na mýtinu a nakonec i k autu.

Později jsem se pokoušel si celou trasu rozumově vysvětlit a vyvodil jsem, že se mi povedlo proběhnout asi 150metrovým pásem lesa mezi oběma severojižními pěšinami, které tam vedou. Pravděpodobně jsem se navíc i nevědomky stáčel k východu. Připomnělo mi to tvrzení, že v poušti se lidi ztrácí hlavně proto, že nemají záchytný bod, a aniž by si to uvědomovali, nejdou úplně rovně, ale mírně zatáčejí, takže nakonec bloudí v kruhu. V neznámém lese by podobná situace mohla nastat jistě taktéž, ale na tak malém území byla naštěstí prakticky vyloučená.

Nejsevernější bod ČR

WWW

Ještě než jsme se vydali na česko-německo-polské trojmezí, k poslednímu z cílů, přizastavili jsme v městečku Weifa, kde se až na jednu drobnost nenachází nic zajímavého. Tou drobností je malá meteorologická stanice, jedna z více než tisícovky, které po Německu nechala rozmístit společnost Meteomedia AG Jörga Kachelmanna, švýcarského novináře a podnikatele v oblasti předpovídání počasí. Na první pohled není nic přitažlivého ani na ní, jde jen o pár přístrojů zaražených v zemi, informační tabuli a malou cedulku s německým nápisem Stezka J. Kachelmanna, které se dají snadno přehlédnout, přesto se vyplatí tam vydat. Tedy aspoň tomu, kdo hraje geocaching. WWW je totiž zkratka pro Wind und Wetter Weifa (tedy vítr a počasí ve Weifě), což je název místní „virtuálky“, vzácného druhu cache bez fyzické schránky.

Trojmezí CZ/DE/PL

Z Weify jsme se vrátili zpět na hlavní silnici a zanedlouho dojeli do Žitavy. Mrzelo mě, že jsme neměli čas si prohlédnout ještě ji a její okolí, minimálně z auta totiž vypadalo kdysi významné hornolužické sídlo, za jehož humny zeje jedna z největších ran na tváři Evropy, polský hnědouhelný velkolom Turów, vskutku poutavě. Na cestě k trojmezí jsme museli projet i samotným Polskem, protože Žitavu s Českem přímo nepropojuje žádná použitelná silnice, jen dvě polské. Hlavní silnice Kopaczów–Sieniawka a také necelé dva kilometry dlouhá Aleja Trzech Państw, na jejímž konci je bývalá celnice, kde jsme mohli zaparkovat.

Od celnice vede podél Oldřichovského potoka nová cyklostezka až k soutoku s Nisou, který tvoří trojmezí. Tam ale nekončí, pokračuje dál proti proudu řeky a kolem zatopeného dolu Kristýna až do Hrádku nad Nisou. Přes dřevěnou lávku se dá také dostat zpátky na polskou stranu. Po stezce čile proudily skupinky cyklistů, pěších i kočárkářů, takže se zdá, že česko-německo-polské trojmezí představuje atraktivní destinaci nejen pro turisty, ale také pro místní. A byl by hřích, kdyby ne, z českých trojstyků je koneckonců nejdostupnější.

V okolí trojmezí se také nachází trojice caches – česká, německá a polská. Německou jsme vynechali, neboť nejbližší most přes Nisu je v Žitavě, v úvahu tak přicházely pouze česká a polská. Abychom ušetřili čas, rozdělili jsme si úkoly. Po české pátrala Paia, zatímco já jsem se šel „obětovat“ do Polska. Musel jsem si proklestit cestu křovím a dávat pozor na „šrapnely“ kolem sebe, ale cache jsem nakonec objevil. Zpátky v Česku jsem však chvíli nemohl najít Paiu. Ta se zas marně pídila po cachi, a ani moje následná asistence na tom nic nezměnila. Trojmezí jsme tedy opustili s poloviční nepořízenou. A aby toho nebylo málo, při odchodu jsem v trávě navíc ztratil propisku.

Trojmezí CZ/DE/PL

Konec dobrý…

Už to začínalo vypadat, že denní příděl caches začne i skončí neúspěchem. Jenže nám stále chyběl nález v okrese Liberec a nechtěli jsme se ho vzdát bez boje. Zkusili jsme tedy štěstí ještě jednou jinde, v Hrádku nad Nisou. Vyhlédli jsme si tam jednu snazší, ukrývala se v zadní zdi městského domu s lékárnou. Avšak ani na ni jsme si po příjezdu nedělali velké naděje, jelikož jsme na místě nebyli sami. Kolem stavení chodil někdo z místních a sekal trávu. Možnosti maskování u cache navíc vůbec neexistovaly, naopak jsme si připadali jak Gappa v poli. Už jsme byli ale unavení, abychom vymýšleli další náhradní řešení. Po krátké poradě jsme se rozhodli hodit nenápadnost za hlavu a šli pro krabičku sekáč nesekáč. Vtom se na nás pousmálo štěstí. Sekáč se sebral, zmizel za protějším rohem a nechal nás a cache nerušené. Putování po severu jsme tak nakonec přece jen završili úspěchem.

Přečteno 166krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 2 Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tento web používá antispamový nástroj Akismet. Přečtěte si, jak se data komentářů zpracovávají.