Pokud píšeme text, do něhož chceme zakomponovat citaci, parafrázi, ale zejména přímou řeč, nevyhneme se použití takzvaných uvozovacích sloves. Ta fungují hlavně jako hladký přechod mezi promluvou osoby a ostatním, běžným textem. Má-li však působit přirozeně, musí práce s nimi podléhat určitým pravidlům.
S uvozovacími slovesy se setkáme zejména v novinových článcích a v beletrii. Jsou to slova, která stojí přesně za hranicí toho úseku textu, kterému, abychom se vyhli výčtu řeči přímé, polopřímé a nepřímé, parafráze atd., pro zjednodušení říkejme promluva. Konkrétně slovesa tuto promluvu charakterizující, jako například řekl, uvedl, dodal, doplnil, zmínil, odpověděl, reagoval, vykřikl, zeptal se, špitl, sykl a tak dále.
Seznam
Sloves daného typu je značné množství a jsou v textu potřeba velice často, proto není vzácností, když si autoři vytvoří jejich soupis, aby je měli vždy po ruce a nemuseli nad nimi pokaždé dlouze přemýšlet.
Seznam uvozovacích sloves je důležitý nejen tehdy, když autor pátrá po jakémkoli vhodném, ale ještě více v případech, když se chce vyhnout jeho opakování a hledá nějaké synonymní. Hodí se tedy, aby byl soupis významově strukturován, pouhé seřazení podle abecedy nebo zcela nahodilá množina slov práci vůbec nemusí ulehčit. Naopak může pomoct vícenásobné významové rozdělení – nejdříve třeba podle typu promluvy (oznámení, odpověď, otázka, vnitřní monolog, …), poté například podle emočního zabarvení (neutrální, ze strachu, z nadšení, z frustrace, …) nebo způsobu vyřčení (běžně, nahlas, potichu, rozhodně, nesměle, …). Zkrátka zpracovat ho tak, abychom měli pohromadě blízká slova jako odsekl a procedil, opáčil a protestoval, odpověděl a odtušil, zatímco jinde vykřikl, vyjekl, zařval či zaburácel a vždy rychle našli to, které se nám nejlépe hodí.
Význam
Touha neopakovat se při používání uvozovacích sloves může autora snadno svést na zcestí tím, že začneme používat slova, která nemáme zažitá. Můžeme se proto snadno zmýlit v jejich významu, čímž se zásadně změní i smysl dané promluvy. V extrémním případě se kvůli tomu může ze souhlasu stát protest, když zaměníme slovesa přitakat a opáčit. Dávat pozor je však třeba i na jemnější významové nuance, jako kupříkladu u slov syknout a špitnout.
Frekvence
Vedle neopakování a respektování významu dotváří základní trojici pravidel používání uvozovacích sloves střídmost. Hýřit jimi si můžeme dovolit u novinových článků, které mají délku několika odstavců a zpravidla jednu či dvě samostatně citované osoby. Naopak u rozsáhlejších textů z oblasti beletrie, v nichž více postav vstupuje do vzájemného dialogu, se vyplatí jimi šetřit.
Jak jsem již zmínil, uvozovací slovesa mají za úkol charakterizovat promluvu. Mají tudíž smysl převážně tehdy, když je příznaková, něčím zvláštní – hlasitostí, způsobem artikulace, vyjadřuje náladu či stav mluvčího apod. Naproti tomu zcela zbytečná jsou v situacích, kdy si dvě postavy jen tak v klidu povídají. Tehdy stačí použít třeba jen jedno sloveso, aby bylo poznat, která postava promluvila jako první. Střídání mluvčích a vzájemné odpovídání je pak patrné přirozeně z toho, že skončí jedna přímá řeč na jednom řádku a začne jiná na novém. Pro čtenáře díky tomu dialog probíhá zcela hladce, nemusí se při četbě zdržovat řetězci výrazů jako řekl – zeptal se – odpověděl – reagoval – odtušil, které ani autor nemusí pracně a zbytečně vymýšlet.
Závěr
Zmíněná pravidla můžeme vztáhnout vlastně na všechna slova ve všech textech, neboť vždy vypadá lépe, když jsme schopni jeden pojem vyjádřit vícero slovy, pokaždé je třeba si dávat pozor, zda to, co považujeme za synonymum, je skutečně významově blízký výraz, a žádné slovo by v textu nemělo tvořit jen prostou výplň, natož pak vycpávku. U sloves uvozovacích to však dle mého platí dvojnásob, jelikož tvoří šev mezi dvěma rozdílnými typy textu. A právě na švy bývají kladeny vyšší nároky – musí být nenápadné, ale kvalitní, jinak látka vypadá nevzhledně nebo se páře.
Přečteno 1097krát.
