Většina lidí, které za život potkáte, jsou jen do ztracena hledící kolemjdoucí nebo spolucestující, kteří si vás prohlédnou jen zběžně, a to nejhorší, co od nich můžete čekat, je, že se o vás v tlačenici otřou. O něco otravnější jsou případy, kdy si vás vyhlídne pouliční prodavač nebo chudák žurnalista, který musí v terénu zapisovat vaše oduševnělé odpovědi na anketní otázky (pro něj je to nepoměrně větší otrava než pro respondenta); ale taková je někdy práce a s přimhouřením oka to přežijeme. Nepochopitelné je pro mě ale to, když se jeden obyčejný kolemjdoucí zničehonic vetře k druhému a chce s ním navázat zcela bezduchý rozhovor. Modelový případ jsem měl možnost asi před dvěma týdny pozorovat.
Štítek: Story = True
Výstup z šaliny na vlastní nebezpečí
Hromadná doprava v Brně, asi jako kdekoli jinde, je tak vděčným tématem debat a dějištěm tolika pamětihodných událostí, až lze někdy říci, že realokace lidských zdrojů (normálně česky přesun lidí odněkud někam jinam), jakožto její hlavní a samozřejmý účel, zůstává na pozadí zájmu. Ty nejvybranější historky se odehrávají jistě v nočních rozjezdech, ale i klasický denní provoz může krom napěchovaných vozů a přetékajících nástupních ostrůvků nabídnout svou dávku záživností.
O Kocovině a léčbě šokem
Býval jsem bystrým dítětem. Dokonce mě dokázaly strašit i věci, které strašívají zásadně dospěláky a o jejichž samotné existenci nemají mrňata ani ponětí. Konkrétně tedy jedna věc – kocovina. Při samém pomyšlení na ni mě jímala hrůza. Nešlo ale o jen tak ledajakou kocovinu a rozhodně jí nepředcházela žádná veselí. Byla to Kocovina s velkým K.