Chceme-li v dějinách naší společnosti najít nějakou spojnici mezi dávným a dnešním, najdeme asi jedinou. Je to lidská touha vlastnit a panovat, která nás nejednou donutila zneužít i původně nenásilné a v pravém smyslu demokratické myšlenky. Tím začneme a budeme na to poukazovat i později, při subjektivním výkladu několika starozákonních příběhů a náboženských tvrzení. Celá úvaha by se měla snažit o širokospektrální rozbor lidské etiky a politiky a nabídnout neotřelé možnosti pro zodpovězení dávných otázek, proč tu jsme a co tu děláme.
Štítek: ČloVěci a Psolečnost
Svoboda je otroctví
Zmíněné orwellowské double-thinkové slovní spojení je aktuální i dnes, tady i kdekoli jinde. Můžeme se pyšnit určitými svobodami, o nichž si naši rodiče, prarodiče a jejich rodiče mohli nechat ve 20. století jen zdát. Můžeme dělat skoro vše, co chceme, pokud na to máme, můžeme studovat jakoukoli školu, cestovat, poznávat, vyznávat a tak dále. Teoreticky jediná mez našich svobod jsou svobody jiných lidí. Pokud ovšem nedojde na legislativu, která bez obalu některé svobody potlačuje.
Čistě neposkvrněná špína
Špinavý flek. Viděl někdy někdo čistý?
Řekl bych, že ne, to je jednou jistý.
Leda čistou část na špinavým podkladě.
Co je pak ta špína, je celkem nasnadě.
Čistá bývá většina a špinavej ten flek.
Jenže když je všechno zaprasený, pak bych řek,
že čistej se stal špínou nezvanou.