Asi pomalu stárnu. Nebo lidi čím dál tím víc blbnou. Nebo oboje, trochu to a hodně ono. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit některé dnešní trendy. Za nás, teda když my jsme byli v devadesátkách a na počátku tisíciletí děcka a puberťáci, což bylo nota bene jedno z nejlepších období na to být dítě, protože jsme byli ušetřeni jak totality, tak i dnešních facebooků, reklam s Radimem Uzlem a povinných cyklistických přileb, se považovalo za trapas, co je v současnosti prý velký hit. A změna na sebe nenechala čekat ani jednu generaci.
Když začal do domácností ve velkém pronikat nevytáčený internet, první jednomegapixelové digitální kompakty nahrazovaly staré filmové foťáky a rozmohly se „chaty“, lidi po sobě začali ve velkém vyžadovat fotky. Tehdy věděli, že vyfotit se sám a jen tak doma je trapný. Do té doby se fotilo jen málo, většinou skupinově a při výjimečných příležitostech (o Vánocích, na dovolené, …). A v lidech ještě žilo vědomí, že fotku si zaslouží zvláštní událost, že to není jen softporno z každodenního života. Tehdy jestli jste neměli nikoho, kdo by vás (nebo se s vámi) vyfotil, a vedli tak nezajímavej život, že fotka, kterou jste se chlubili světu, byl autoportrét, a ještě z domova, tak jste byli nuly. Jediný, kdo se solo selfies vyšel na veřejnost, byl fiktivní starý mládenec a pitomec non plus ultra Mr. Bean. Ostatní se snažili nějak zamaskovat, že se fotili sami. Selfie se tomu neříkalo; tenhle výraz vůbec neexistoval, protože jev, který popisuje, se lidi neodvažovali ani pojmenovat, natož pak přiznat, že se jich týká. Jo, bylo to trochu pokrytectví, ale pořád se to dalo vydržet; aura trapnosti okolo selfíček aspoň bránila puberťačkám špulit v koupelně pysky do objektivu a vystavovat je veřejně na net.
Čepice s placatými kšilty, dnes říkají děcka, že jsou děsná pecka. Ale člověk mírně staršího data vydání noří tvář do dlaní. Dříve se nosily jen baseballky a mít na nich rovný kšilt byla ostuda, trapnost nad trapnost. Dodnes abyste pohledali člověka staršího 20 let, který by se snížil k tomu si čepici patřičně neohnout. Kdysi se ještě brával ohled na počet proužků, kterými byl kšilt prošitý, a rozhodně neplatilo pravidlo „čím víc proužků, tím víc Adidas“, ale to už je trochu nadstandard. Ohnutý kšilt byl základ, povinnost pro každého vlastníka i té nejobyčejnejší čepice, aby s ní vůbec mohl vyjít na ulici. Maníci nedodržující toto pravidlo byli považováni za spodinu a prosťáčky. Konkurovat jim mohla už jen snad vůbec nejnižší kasta, jejíž příslušníci byli natolik hloupí nebo leví, že si kšilt ohýbali, až ho zlomili.
Čekal jsem, že móda nastupující mladé generace bude jiná, ale spíš taková, jaká se dřív bála být. Že bude rebelská. Jako když holky zkracovaly sukně a kluci si nechali narůst vlasy. Klidně že bude i trochu naruby, jako když džíny s vysokým pasem vystřídaly bokovky. Nebo že bude jen úplně jiná. Ne že se staneme svědky toho, jak mainstream ovládne trapnost. Opakuju se, vím to, ale to se jednoduše nedá nazvat jinak.
Přečteno 1100krát.
Paane, s tou dobou na dětství jsi to trefil, jsem stejná generace, ale nikdy mě nenapadlo takto nad tím přemýšlet.
Ještě bych k tomu přidal příliš dlouhé bundy, které byly známkou jakési chudoby, jelikož to byl přesně ten případ kdy rodič povídal “do toho dorosteš”. Dnes se to ne tak zřídka nosí s podobnou grácií jako rovné kšilty.
Je to prostě móda a sám na tom neshledávám nic špatného.
Díky za dobrý a zábavný příspěvek.