Trochu v souvislosti s předchozím textem Rržubu jsem se zamýšlel nad dalším jevem, který v současnosti nemile ošívá světem informací. Je to stoupající nedůvěra k zavedeným médiím a zároveň rostoucí vliv alternativních médií prezentujících tzv. alternativní fakta. Nehodlám protežovat ani jednu ze stran, spíš bych rád zdůvodnil, proč mě nastalá situace vůbec nepřekvapuje.
Neutralita nikdy nebyla vlastností, o kterou by mohla média přijít. Ani jí nedisponovala. Romantické představě o novinářích, kteří slouží všem svým spoluobčanům jako věrní hlídací psi demokracie, mohli uvěřit možná snílkové, nikoli však lidé myslící v souvislostech. Média byla vždy přinejmenším ovlivněna nějakou ideologií, někteří jejich redaktoři, či dokonce vlastníci nezřídka udržují vřelé vztahy s představiteli politické moci (např. Karel Čapek s prezidentem Masarykem, Rupert Murdoch s celou řadou amerických prezidentů). Nemluvě o mediálních magnátech, kteří se sami stali politickými pohlaváry (Silvio Berlusconi, Andrej Babiš). To má logicky dopad nejen na způsob, jakým velká média podávají fakta, ale také o čem vůbec hovoří.
Samotným výběrem zpravodajských témat teoreticky docílí média toho, že veřejnost bude považovat za důležitá právě témata a názory, jež média určí. Tento jev, tzv. nastolování agendy, poprvé popsal v roce 1922 americký novinář Walter Lippmann a o jeho účincích se můžeme sami kdykoli přesvědčit. Stačí sledovat zpravodajství a facebookové diskuze a všímat si, kolik času, příspěvků a v jaké době se věnuje kterým tématům. Ať už jde o teroristické útoky, EET, palmový olej, mzdy v různých zemích Evropy, inkluzi, dálnici D8, úmrtí známé osobnosti nebo politické skandály, lze pravidelně vypozorovat, že se lidé zajímají hlavně o to, o čem slyší, a jen v době, kdy o tom slyší. Zanedlouho poté téma takzvaně vyšumí. Koho v březnu 2017 zajímá třeba dlouhodobě palčivá otázka hlubinného úložiště jaderného odpadu, špatné vodní a odpadové hospodářství či nekoncepční sociální systém? Snad jen lidi, kterých se přímo dotýká.
Stejně jako neutralita, ani důvěryhodnost nepatří mezi atributy, kterými by se média mohla obzvlášť honosit. Důvodů je hned několik a objektivní pravda v nich hraje až druhé housle. Především jde totiž o to, že lidé obecně věří nejvíc tomu, čemu věřit chtějí, co považují za realistické a co odpovídá jejich náhledu na svět. A nesourodá mediální sféra, která ctí pod různými vlivy různé hodnoty a jež nabízí ke každému tématu celou plejádu názorů a vysvětlení, to jen umocňuje. Málokdo se v záplavě informací umí a chce pohybovat dost aktivně na to, aby si je sám ověřoval. Je daleko snazší si vybrat nejlíbivější než poznat nejpravdivější z nich.
S ověřováním informací měla odedávna problémy i samotná média. Obecně známý termín novinářská kachna (dnes ustupující modernímu pojmu hoax), označující klamnou či neověřenou zprávu, se měl poprvé použít ve Francii už ve 2. pol. 18. století. Hluboké kořeny zapustilo i rčení lhát, jako když tiskne, a to nejen v češtině, ale patrně i v němčině (lügen wie gedruckt). Nedůvěra v média má také přirozeně jistou sílu v zemích, které zažily totalitu a jejichž veřejný prostor ovládala státní propaganda.
Pokud si výše řečené spojíme dohromady, můžeme spatřit následující obrázek: Média často nejsou objektivní a neříkají úplnou pravdu. Bývají pod silným politickým vlivem a o nejdůležitějších věcech buď mlčí, nebo lžou. Důvěryhodná jsou tím pádem leda média nová, neprovařená, která se proklamují jako alternativní a nezávislá. Není o nich známo, že by patřila nějakému magnátovi, nejsou veřejnoprávní ani jinak viditelně napojená na veřejné (ergo státní, tedy špatné) instituce. Nejsou politicky korektní a kašlou na etický kodex novináře, protože to zavání autocenzurou. Taková média píší to, co nikdo jiný. Vyplňují skutečné i zdánlivé mezery na informačním trhu. A je jedno, jestli říkají pravdu. Jejich zprávy jsou šokující, alarmující, děsivé, … a atraktivní. A lidé jim věří, protože věřit chtějí.
V mediálním světě nic jako objektivní pravda, obávám se, není. Jestli vůbec někde. Protože jak tvrdí Thomasův teorém, teze, mnohdy scestná, je ve svých důsledcích pravdivá, pokud ji jako pravdivou přijmeme. A jediné, čím pak krize důvěry v média může být, je krize veřejného mínění, které, jsouc přehlceno vzájemně si odporujícími informacemi a sociopolitickými tlaky na zavedená seriózní média, není s to se s nimi vyrovnat a podléhá.
Přečteno 971krát.
