A co děláš s tým, co neprodáš?

Až v posledních dnech se řeší všem obyčejným civilistům již dávno známá věc – řetězce jsou zlo, které nás krmí akčními cenami za zboží nevalné hodnoty, nevábné chuti a hlavně na hraně, nebo dokonce daleko za hranicí bezpečné poživatelnosti. A my, prostí a lakomí Čecháčkové, jim to doslova žerem.

Snad u všech řetězců se našlo zboží s falšovaným datem spotřeby nebo s podobnou úpravou. Ty se samozřejmě brání, kategoricky odmítají odsuzování celé společnosti a chybu svalují na nejmenované jednotlivce. Je ovšem na pováženou, že se takoví jednotlivci vyskytují v prodejnách snad všech konkurenčních řetězců, ba co víc, určitě ne jen v jedné o každého. Upřímně totiž pochybuju o tom, že by se velcí pražští inspektoři vydali zrovna k nám, do našeho drobného okresního města.

Jenže i tady se taková zvěrstva dějí. Musí. Jak jinak vysvětlit, že kdo kdy šel na brigádu do jednoho z takových hyper-super zrovna třeba k uzeninám, už tam rozhodně nikdy nešel nakupovat? Jak jinak vysvětlit, že v tomtéž obchodě jste mohli narazit na salám páchnoucí savem?

Kdo by sakra máčel salám v savu? No zřejmě někdo, kdo prodával, neprodal, ale prodat chce. Bolek Polívka se už na začátku 90. let v jedné ze svých nejznámějších rolí ptal: „A co děláš s tým, co neprodáš? Šak sa to musí zkazit, všecky ty salámy…“ Prodavačka ze sebe zaskočeně vysoukala: „To… se pak prodá.“ Ano. Pak. Potom. Ale po čem? Odpověď dnes už známe – potom, co se plesnivějící uzenina povrchově upraví, aby aspoň trošku vypadala a lahodila aspoň tomu oku.

Kdyby se na stejnou otázku zeptal Bolek alias Bohuš v německé nebo třeba francouzské prodejně „Qu’est-ce que tu vas faire avec ce que tu ne vends pas?“, tak by mu mademoiselle odpověděla něco ve smyslu: „Vyvezu to à Tchéquie. Tam to lidi sežerou rychle, rádi a ještě mi za to zaplatí.“ To, že u nás se prodávají zbytky ze Západu, je podobně známá věc, která se ovšem ve sdělovacích prostředcích neřeší vůbec nebo jen v minimální míře.

Přitom to všichni víme. Jen si to umět přiznat a dokázat s tím za sebe něco udělat. Ale to nějak nejde. Radši si pustíme jeden z plejády pořadů o žrádle, nebo radši rovnou všechny, a už takhle nezdravou a těžkou českou kuchyni realizujeme s ještě nezdravějšími nekvalitními produkty kdo ví odkud. Navíc v tom povzbuzjeme i svoje mladší generace. Ale hlavně že je jídla dost, že jsme za něj ušetřili a že dětičky ochotně papají. A pak se divíme, že česká populace válcuje Evropu počtem lidí trpících rakovinou tlustého střeva. Proč asi.

Obávám se, že lidi se u nás dělí na ty, kteří jedí rádi a výše zmiňované problémy radši nevidí, a na ty, kteří jedí rádi, problémy vidí, štvou je, ale nic s nimi nezmůžou. Těch, co by jedli málo, zdravě nebo třeba vůbec – postili se – je minimum a neví se o nich. Pro společnost vyznávající kult jídla jsou to vyvrhelové, asketici, anorektici, cvoci a hazardéři s zdravím. Ale ruku na srdce. Kdo se svým zdravím hazarduje víc?

Představme si moment, kdy se najednou všichni lidi začnou postit. Co by se stalo? Řetězce by se dostaly do existenčních problémů, zatímco lidem by zbývalo mnohem víc peněz na jiné radosti, pořady o vaření by se přestaly vysílat a možná by už nikdo nemusel nadávat, že v televizi dávají totální hovno. Nebo by se vymyslely na zaplnění vysílacího času zase jinačí sračky. Kdo ví. Ale za zkoušku by to stálo.

Přečteno 1758krát.