Velikonoce se, jak známo, slaví vždy po prvním jarním úplňku. A i když stovky let křesťanství a hlavně několik desítek let konzumu dokázalo z Velikonoc udělat prázdný pojem skýtající akorát tak trapnou oslavu alkoholu, násilí na děvčatech či obcházení cizích lidí za účelem loudit na jedné straně a velkolepých mší a dalších slavností na počest legendárního zmrtvýchvstání Páně, které se dost pravděpodobně (jestli vůbec) konalo úplně někdy jindy, stejně jako se Kristus údajně narodil v až březnu (třeba taky proto je jeho symbolem ryba, protože většině března vládne znamení Ryb), na straně druhé, původní pohanský duch přesto stále někde přežívá a my nad ním můžeme přemítat.
Autor: Pán
Společnost závisláků
Všichni jsme na žvanci závislí. Od narození ho musíme mít denně pokud možno ráno, v poledne i večer, pořád zkoušíme a vaříme další a další druhy. Celá staletí experimentujeme a bádáme, jak se co nejlíp nažrat. Prostě bez kusu žvance neumíme žít. Nevěříme ani, že by to šlo jinak. Když se pravidelně nenadlábnem, jsme nervózní, podráždění, agresivní, je nám zle. Zkrátka absťák. Můžem hlady i umřít.
Unbearable overbearingness against the bear
Koukal v noci na nebe,
hledaje tam sám sebe.
Viděl jenom pár bodů,
ty přec nevystihnou podobu.
Hnus, křivý tvar a samá hrana,
velká pokouší se o něj strana!
Kdo viděl v tomto medvěda?
Co bylo to za pavěda?
Snad neměl úcty ani špetku,
když dával jméno tomu zmetku?
Prý Velký medvěd, ani nápad!
Tady nezůstaňte tápat,
křivky má on jenom ladné,
kožich huňatý, oči hladné
a to hlavně po medu
Nevěříte? Já vás k němu zavedu.