Většina lidí, které za život potkáte, jsou jen do ztracena hledící kolemjdoucí nebo spolucestující, kteří si vás prohlédnou jen zběžně, a to nejhorší, co od nich můžete čekat, je, že se o vás v tlačenici otřou. O něco otravnější jsou případy, kdy si vás vyhlídne pouliční prodavač nebo chudák žurnalista, který musí v terénu zapisovat vaše oduševnělé odpovědi na anketní otázky (pro něj je to nepoměrně větší otrava než pro respondenta); ale taková je někdy práce a s přimhouřením oka to přežijeme. Nepochopitelné je pro mě ale to, když se jeden obyčejný kolemjdoucí zničehonic vetře k druhému a chce s ním navázat zcela bezduchý rozhovor. Modelový případ jsem měl možnost asi před dvěma týdny pozorovat.
Autor: Pán
Svátek Božího hoda
Maje někdy syna, moc rád bych se rozmýšlel nad možností pojmenovat ho Boží hod. Možná bych musel specifikovat, jestli vánoční, nebo velikonoční, aby neměl v roce dva svátky, možná bych mu je dopřál, možná bych nakonec zvolil variantu velikonoční, protože kdo jiný by se mohl pyšnit tím, že jeho jmeniny nejsou určeny datem, ale prvním jarním úplňkem.
Maje někdy dceru a žije v anglofonní zemi, dal bych jí jméno Eve a rozmýšlel se, zda by byla Christmas Eve nebo New Year’s Eve. V zemích za velkou louží by mi taková šílenost možná i prošla.
Výstup z šaliny na vlastní nebezpečí
Hromadná doprava v Brně, asi jako kdekoli jinde, je tak vděčným tématem debat a dějištěm tolika pamětihodných událostí, až lze někdy říci, že realokace lidských zdrojů (normálně česky přesun lidí odněkud někam jinam), jakožto její hlavní a samozřejmý účel, zůstává na pozadí zájmu. Ty nejvybranější historky se odehrávají jistě v nočních rozjezdech, ale i klasický denní provoz může krom napěchovaných vozů a přetékajících nástupních ostrůvků nabídnout svou dávku záživností.