Proč (ne)přechylovat příjmení, část druhá: Islanďanky

Když jsem před třemi lety psal na téma pře­chy­lo­vá­ní, u ci­zích pří­jme­ní jsem opo­me­nul is­land­ská. Měl bych to na­pra­vit, neboť is­land­ský sys­tém pro při­dě­lo­vá­ní pří­jme­ní fun­gu­je oprav­du exo­tic­ky, tak, jak to dnes známe už jen z fan­ta­sy li­te­ra­tu­ry nebo z ustr­nu­lých tvarů v ji­ných ger­mán­ských ja­zy­cích.

Na Is­lan­du je dodnes pra­vi­dlem, že se pří­jme­ní dí­tě­te tvoří pa­t­ro­ny­mic­ky nebo ma­t­ro­ny­mic­ky, tedy z ot­co­va nebo mat­či­na jména (pří­pad­ně i z obou). Kluk, na­pří­klad Erik, jehož otec se jme­nu­je Mag­n­ús, se tak celým jmé­nem jme­nu­je Erik Mag­n­ús­son – tedy Erik, syn Mag­n­ú­sův. Dívka, třeba Eva, je potom Eva Mag­n­úsdóttir – do­slo­va Eva, dcera Mag­n­ú­so­va. Dříve byl tento sys­tém vlast­ní i jiným ger­mán­ským ná­ro­dům, Švé­do­vé, No­ro­vé či Dá­no­vé mají dodnes vel­kou část pří­jme­ní kon­čí­cích su­fi­xem -son/-sen. V je­jich pří­pa­dě je však již ustr­nu­lý, po­u­ží­va­ný i u žen a dědí se běž­ným způ­so­bem.

Pří­jme­ní Is­lan­ďa­nům zů­stá­vá na celý život, ne­mě­ní se ani po svat­bě. Je to lo­gic­ké. Proč by se Eva Mag­n­úsdóttir měla po svat­bě třeba s Mar­k­ú­sem Nilsso­nem jme­no­vat Nilsdóttir, když není Nil­so­vou dce­rou, ale sna­chou. Děti se navíc budou opět jme­no­vat po jed­nom z nich, syn bude Mar­k­ús­son nebo Evas­son, dcera Mar­k­úsdóttir nebo Evasdóttir.

Is­land­ský sys­tém je tro­chu bláz­ni­vý – pra­ro­di­če, ro­di­če a děti mají každý své pří­jme­ní, takže na první po­hled není ab­so­lut­ně po­znat, že jsou pří­buz­ní. Jenže je i ohrom­ně gen­de­ro­vě fér – dítě se může jme­no­vat po otci, po matce i po obou (třeba Ivar Mar­k­ús­son Evas­son, Erika Mar­k­úsdóttir Evasdóttir) a dívka i chla­pec mají rodné pří­jme­ní celý život, což není vý­jim­ka, ale pra­vi­dlo.

Co se týče po­je­tí is­land­ských pří­jme­ní v češ­ti­ně, jsou možné snad všech­ny před­sta­vi­tel­né al­ter­na­ti­vy. Evu Mag­n­úsdóttir lze po­ne­chat (lo­gic­ké, re­spek­tu­je­me pů­vod­ní pře­chý­le­ní), lze ji ale na­zvat i Mag­n­ú­so­vou (také lo­gic­ké, po­u­ži­je­me vlast­ní) nebo Mag­n­úsdótti­ro­vou (ne­lo­gic­ké, z ne­zna­los­ti po­u­ži­je­me oba).

Osob­ně bych va­ri­an­tu Mag­n­úsdótti­ro­vá za­ká­zal, pro­to­že dvojí pře­chý­le­ní je podle mě na­pros­to zby­teč­né, stej­ně jako v pří­pa­dě li­tev­ské­ho Kru­pec­kaitėová, které jsem zmiňoval dříve. O mnoho ra­dě­ji bych jako třetí mož­nost viděl do­slov­ný pře­klad, tedy Eva, dcera Mag­n­ú­so­va. I u muž­ských bych po­vo­lil va­ri­an­tu Erik, syn Mag­n­ú­sův. Is­land­ská pří­jme­ní takto fun­gu­jí, tak proč nemít ko­di­fi­ko­vá­nu mož­nost vy­já­d­řit je stej­ně i v čes­kém po­je­tí? Navíc to zní dobře, ale to už je jen osob­ní názor fa­nouš­ka fan­ta­sy.

Pře­čte­no 1009­krát.