Ragby, fotbal a původní význam sportu

Le­toš­ní spor­tov­ní pod­zim je zase po čtyřech le­tech ve zna­me­ní mi­s­trov­ství světa v ragby. Hře, která roz­hod­ně není pro kaž­dé­ho, na niž se však ve­li­ce dobře dívá a jež svým cha­rak­te­rem nej­lé­pe ze všech naplňuje jeden z pů­vod­ních účelů spor­tu – ob­do­bu vá­leč­né bitvy.

Sport podle his­to­ri­ků pů­vod­ně vzni­kl z pro­ce­sů vo­jen­ské­ho vý­cvi­ku, během něhož se pro­cvi­čo­va­ly různé bo­jo­vé tech­ni­ky apod. Se­tkat se lze ale i s te­o­rií, že spor­tov­ní utká­ní slou­ži­lo jako ri­tu­ál, zá­stup­ný akt pro bitvu. Na­mís­to toho, aby se ar­má­dy utka­ly na bi­tev­ním poli nebo si vzá­jem­ně ple­ni­ly města a ves­ni­ce, po­vo­la­ly zne­svá­ře­né stra­ny své nej­zdat­něj­ší borce, kteří se je­jich jmé­nem a za při­hlí­že­ní oby­va­tel po­sta­vi­li proti sobě na hřiš­ti. Vý­ho­da tkvě­la v tom, že zápas měl na roz­díl od bitvy vy­me­ze­ny jisté man­ti­ne­ly. Ne­hro­zi­ly ztrá­ty na ci­vil­ních ži­vo­tech ani další ve­d­lej­ší škody a smrti se zpra­vi­dla do­čkal pouze po­ra­že­ný tým.

Po­dí­vá­me-li se na ragby­o­vý zápas, všim­ne­me si, že se nej­víc ze všech spor­tů po­do­bá ri­tu­ál­ní­mu vá­leč­né­mu kon­flik­tu. Už na za­čát­ku při­chá­zí řada ti­cho­moř­ských týmů (z No­vé­ho Zélan­du, Fidži, …) s tra­dič­ní­mi bo­jo­vý­mi tanci, kte­rý­mi se snaží, jako hu­si­té zpí­va­jí­cí Ktož sú boží bo­jov­ní­ci, zasít strach do srdcí svých pro­tiv­ní­ků. Sa­mot­né utká­ní poté pro­bí­há jako sled tla­če­nic, sklá­dek, pádů a zbě­si­lých úprků tři­cít­ky více než sto­ki­lo­vých bý­čích šíjí. Pod­li­ti­ny, kr­va­vé tržné rány a drob­né zlo­me­ni­ny nejsou pro ně jen vý­ji­meč­ný­mi ne­ho­da­mi, ale po­měr­ně běž­nou sou­čás­tí spor­tu. Pokud zra­ně­ní ne­brá­ní ve hře, jen se krát­ce ošet­ří a hráč jde znovu na zteč. Nikdo ni­ko­mu nedá nic za­dar­mo, ani když už je vítěz pře­dem jasný. Vždy se hraje mi­ni­mál­ně o čest. Zkrát­ka jako v ro­má­no­vé bitvě.

Přese všech­no není ragby­o­vý zápas ne­kon­t­ro­lo­va­ná řež. Roz­hod­čí ne­kom­pro­mis­ně a tvrdě tres­ta­jí každý ne­bez­peč­ný zá­krok oka­mži­tým vy­lou­če­ním ze hry a ani dis­ci­pli­nár­ní ko­mi­se se s nikým ne­pá­ře a může udě­lit i ně­ko­li­ka­mě­síč­ní zákaz. Vi­deo­roz­hod­čí je ne­u­stá­le ve spo­je­ní s hlav­ním sudím a díky tomu ne­zů­sta­ne takřka žádná si­tu­a­ce pře­hléd­nu­ta. Utká­ní sle­du­je také hlav­ní lékař, který může kdy­ko­li kte­ré­mu­ko­li hráči na­ří­dit vy­stří­dá­ní a ošet­ře­ní. Pro­to­že i vi­di­tel­ně zra­ně­ní bo­jov­ní­ci občas od­mí­ta­jí opus­tit svou po­zi­ci. Věc, která je v ji­ných spor­tech na­pros­to ne­ví­da­ná.

Po­dí­vá­me-li se na fa­nouš­ky, kte­rých bý­va­jí v hle­diš­ti de­se­ti­ti­sí­ce, nejsou na­la­dě­ni o nic agre­siv­ně­ji než u ji­ných spor­tů. Ba na­o­pak, jako by byla zu­ři­vost vy­bí­je­na jen dole na hřiš­ti.

Když srov­ná­me ragby s jiným spor­tem s pří­buz­ným pů­vo­dem a po­dob­ně vel­kou ná­vštěv­nos­tí, fot­ba­lem, si­tu­a­ce se na­jed­nou ob­ra­cí. Na hřiš­ti se nic moc ne­dě­je, jen po něm vět­ši­nu času běhá sku­pi­na na­po­má­do­va­ných mo­de­lů a pár ama­tér­ských kaska­dér­ských herců, kteří pa­da­jí a ža­do­ní o pe­nal­tu při kaž­dém dru­hém kon­tak­tu s pro­ti­hrá­čem a kteří se zpra­vi­dla ne­tre­fí víc než dva­krát do brány ve­li­kos­ti menší stodo­ly. Při utká­ní do­chá­zí k mnoha spor­ným si­tu­a­cím, ale o in­sti­tu­tu vi­deo­roz­hod­čí­ho, který by po­mohl za­cho­vat fér hru, jako by fot­bal nikdy nesly­šel.

Chtě ne­chtě je ale i fot­ba­lo­vý zápas ri­tu­ál­ní bitvou, při níž fa­nouš­ci če­ka­jí od hráčů na­sa­ze­ní všech sil i vlast­ní­ho zdra­ví a co nejfé­ro­věj­ší soudy roz­hod­čí­ho. Ne­do­čka­jí se však často ani jed­no­ho, což je frustru­je. Pak, ne­cí­tí-li spra­ve­dl­nost a ne­ní-li všech­na je­jich ener­gie a zbě­si­lost, kte­rou do zá­pa­su vě­do­mě či ne­vě­dom­ky vloží, in­ves­to­vá­na kon­t­ro­lo­va­ně do hry, se nelze divit, že ji musí vy­bí­jet někde jinde a jinak. V hle­diš­ti, v uli­cích, před te­le­vi­zí, na fa­nouš­cích pro­tistra­ny, ko­lemjdou­cích, na ro­di­ně, na ma­jet­ku.

Není ne­zá­živ­něj­ší­ho, zko­rum­po­va­něj­ší­ho a zá­ro­veň svými skal­ní­mi fa­nouš­ky ne­chval­ně pro­slu­lej­ší­ho spor­tu, než je fot­bal. A podle mě to není ná­ho­da. Máme v sobě jako druh spous­tu ži­vo­čiš­né ener­gie, která chce čas od času ně­ku­dy ven. A ať už jsme v řím­ském ko­lo­seu nebo na sta­di­o­nu v Twic­ke­nha­mu, chce­me zažít tvrdý a čest­ný boj. Pak je vždyc­ky lepší, když ho pod­stou­pí spor­tov­ci, než když ho roz­pou­ta­jí di­vá­ci. V tomto ohle­du je fot­bal nej­hor­ší a ragby nej­lep­ší vol­bou.

Pře­čte­no 2188­krát.