Dnešní chápání vesmíru je založeno na dvou myšlenkách. Za prvé: Vesmír je nekonečný. Za druhé: neustále se rozpíná. Může se nekonečno rozpínat? Je nekonečno větší a nekonečno menší? Logicky nekonečno nemá hranic, takže je jen jedno, to největší a není žádné „menší“. Jak ale potom chápat nekonečno matematicky, je-li tak všechno vyjádřitelné? Jestliže máme dvě různě velké kružnice poskládané z bodů, jejichž počet odpovídá jednomu stejnému nekonečnému nekonečnu, jak to, že jsou každá jinak velká?
Nekonečna logicky musí být různá a musí existovat hledisko, podle kterého rozlišit větší a menší. Pak ale dáváme nekonečnu limity, čímž se stává konečným, spočitatelným a možná i fyzicky dosažitelným. Co bychom pak ale na konci vesmíru našli?
Pomyslnou zeď, za kterou se čas a hmota, jak je známe, prostě ztrácí? Tam ale musí začínat něco dalšího a vyvstává opět tatáž otázka, akorát v mnohem větším měřítku. Nebo snad cosi jako fyzická hranice neexistuje? Vesmír asi sotva bude homogenní koule. Může být tvořen změtí různých časoprostorových zákrutů a zakřivení, děr a mnoha dalších dosud neobjevených fenoménů, kvůli (a nebo díky) nimž bychom při cestování prostorem dorazili na místo startu z druhé strany, podobně jako při cestě kolem světa po rovnoběžce.
Však v pátrání za dalekými hranicemi si nelamme hlavy sestrojováním vesmírných lodí a super/hyper pohonů, raději objevme nejzákladnější podstatu sebe sama, nejen tu materiální.
První věta textu Smaragdové desky Herma Trismegista praví: „To, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře, a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole.“
Přečteno 1464krát.
V tomhle s tebou nemůžu souhlasit. Mám za sebou už pár přednášek od velmi chytrých , vzdělaných a schopných lidí (špičky ČR v matematice) a už jsem slyšel o menším a větším nekonečnu. Velmi špatně se to vysvětluje někomu, kdo rozumněl jen každému druhému slovu (:-)), ale musím konstatovat, že všeobecné povědomí o nekonečnech/ nekonečnu není (jak to říct…) velké. Každý ať si myslí své, a já to nikomu neberu, ale můj názor na vznik Vesmíru je … jemně jiný – někdo tomu říká velký třesk. Ale začnu od začátku (a velmi povrchně :-D). Na začátku byla všejednota… dokonalá rovnováha mezi ničím a vším… V každém bodě bylo všechno a nic zároveň. Pak přišlo něco jmnohem menšího než byla myšlenka ( nevím co) a rozrušila tu křehkou rovnováhu…(bla bla bla) a pak se jako když se rozbíjí sklo ta nerovnováha začala rozbíhat všemi směry… a dál už to znáte…
Odbočím – já smi myslím, že nekonečno je konečné, zvětšuje se , aby nemohlo být (zatím) dosaženo (pokud pominu Chucka Norrise, tan umí do nekonečna napočítat.. a dvakrát tak už učinil). Pojem nekonečno tudíž vystihuje určitý paradox, který neexistuje, ale musí být pojmenován.
Podobným paradoxem je třeba slovo láska… ale to je na dlouhou úvahu (Aspoň máš další téma, Štěpáne ;-))
Uf, ještě něco jsem chtěl napsat, ale nějak jsem pozapomněl co 😉