Zabedněnci a česká vlajka

Málokdy jsou Češi hrdějšími vlastenci, než když se hraje nějaký veledůležitý sportovní turnaj, třeba hokejové mistrovství nebo olympiáda. Nikdy jindy, ani o 28. říjnu nevídáme českou vlajku tak často (a tak rádi). Ani na samotných zápasech nechybí parta skalních fanoušků, kteří letí přes kus světa, aby s někdy až trochu přehnaným patosem dávali na odiv své češství, pyšně mávajíce státní vlajkou. Pokud možno popsanou názvem města, z nějž pocházejí. To je všechno v pořádku, ač k popisování by mohl mít někdo výhrady. Mně vadí jiná věc – že se vždycky najdou ignoranti, kteří nevědí, jak má vlajka správně viset.


S železnou pravidelností se v publiku objevují lidé, kteří vlajku pověsí nebo s ní poskakují tak, že ji ukazují s modrým klínem vpravo. Když ji mají navíc popsanou, tak je i název města zrcadlově obráceně. Podle mě se to dá vysvětlit jedině tak, že jsou úplně pitomí. Dívat se na všechno jen ze svého úhlu pohledu a ignorovat základní zákon optiky, když něco ukazuju lidem a kamerám naproti (ano, protože vlajkou se nechlubím ani sobě, ani těm za sebou, natož pak zdi), je pro mě známka naprosté zabedněnosti. Hodně mi to připomíná diskuzi pod dvěma fotkami jednoho američana, který zhubl desítky kilo. Zarážející množství lidí mu nevěřilo, že jsou fotky tlusťocha a svalovce pravé a že je to tentýž člověk, protože na snímcích měl tetování na opačných stranách těla (jednou se fotil přes zrcadlo), a byli ochotní se do krve pohádat o tom, že zrcadlo člověku tetování přece nepřemaluje. Tragickou debatu jeden vtipně vytočený zámořský blogger glosoval slovy, že na planetě s takovými trotly odmítá žít a že by uvítal vyhlazení našeho druhu mimozemskými dobyvateli. Natolik to sice neprožívám, ale když jde o státní symboly, vlastenec nejde pro silná slova daleko.

Česká vlajka a další státní symboly jsou, ať chceme nebo ne, tak trochu posvátné. Musíme je znát a musíme je chovat v patřičné úctě. Zní to sice příšerně pateticky, po éře komunismu a kvůli rétorice radikálních nacionalistů to může kdekomu i smrdět, ale je to tak. Nevědět, jak zní státní hymna, není nevzdělanost, ale trestuhodná ignorance. Stejně jako nevědět, jak vypadá a jak má viset státní vlajka. Je to také odraz toho, jak si vážíme své země a její suverenity. A vzhledem k náročnosti cesty k jejímu získání i udržení si jí vážíme až nepochopitelně málo. Takže zatímco se někteří bouří proti neoficiálnímu krátkému názvu Česko/Czechia, za každou cenu trvajíce na slově republika a div si falešným vlastenectvím a starostmi o to, co si o nás cizinci pomyslí, nerozbíjejíce hlavy, jiní dávají světu pravidelně na odiv, že nám jsou symboly češství vlastně u řiti a že ani nevíme, jak se k nim chovat. A veškerá veřejná debata žádná. Ach jo.

Přečteno 734krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 9 Průměr: 4.6]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tento web používá antispamový nástroj Akismet. Přečtěte si, jak se data komentářů zpracovávají.