Výstup z šaliny na vlastní nebezpečí

Hromadná doprava v Brně, asi jako kdekoli jinde, je tak vděčným tématem debat a dějištěm tolika pamětihodných událostí, až lze někdy říci, že realokace lidských zdrojů (normálně česky přesun lidí odněkud někam jinam), jakožto její hlavní a samozřejmý účel, zůstává na pozadí zájmu. Ty nejvybranější historky se odehrávají jistě v nočních rozjezdech, ale i klasický denní provoz může krom napěchovaných vozů a přetékajících nástupních ostrůvků nabídnout svou dávku záživností.

Největší zmatky jsou tradičně vždy při nástupu a výstupu. Hlavně tehdy, když se někdo snaží vecpat někam, kde už místo není, a když se snaží na další zastávce svou pozici přímo u dveří za každou cenu uhájit před nájezdy výstupuchtivých hord, nebo tehdy, když se naopak jen on sám snaží protáhnout ven, nejlépe „zprostřed“ šaliny, z toho místa, odkud k jakýmkoli dveřím vede dlouhá a spletitá cesta, blokovaná tak půltunou živé váhy.

Existenci problémů při nástupu a výstupu, jejich časovou a prostorou složitost jakož i psychickou náročnost, jež rostou s počtem cestujících, si vysvětluju logicky tak, že se snažíme nacpat frontu (první nastoupivší chce v ideálním případě první vystoupit) do zásobníku (první se v ideálním případě dostane ven až jako poslední). Kdyby to platilo důsledně, obávám se, že by systém dopravy, jak jej známe, zkolaboval nadobro. Naštěstí ale v ideálním a zjednodušeném světě nežijeme (o jeho logické uchopitelnosti se také vedou vášnivé spory), takže nějakého výsledku se na zastávce hromadné dopravy vždycky dobereme.

Nástup, jízda a výstup s sebou ale nepřinášejí jen malicherné problémy a strkanice, ale i případy vpravdě obecného ohrožení. A tím se konečně po třech odstavcích dostáváme k meritu věci, příběhu dědy, který nevystoupil.

V dopravní špičce, v jeden příjemný pátek někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou odpolední, nastoupil v šalinu na zastávce Hlavní nádraží starý muž. Taktak ji doběhl. Doběhl, to se vzhledem k rychlosti jeho pohybu nedá říct. Zkrátka ji těsně stihl, a nastoupil proto až zadními dveřmi zadního vozu. No, nastoupil. Heroicky zdolal ony dva strmé schůdky, díky nimž se mohou starší modely šalin pyšnit titulem „bariérové“, a mezeru mezi tramvají a nástupištěm a nejbližší volné sedadlo (které se nacházelo hned přes uličku) se jal dobývat až za jízdy. Pro starého a už ne moc mohoucího člověka je jízda hromadnou „popravou“ zážitkem vskutku extrémním a nezáviděnýhodným.

Sotva stařík usedl, už už aby vstal, neboť jeho výlet měl mít délku pouze jedné zastávky a čtvrt cesty uběhlo jen za dobu, kdy své sedadlo ztékal. Výstup se nakonec ukázal náročnějším a zrádnějším úkolem, než jakým byl nástup. Z kopce se jde vždycky hůř a převýšení přes jeden metr na jednometrové vzdálenosti musí důchodce o holi překonat pomalu a rozvážně. Dlouho trvalo, než se stařec ke schodům vůbec dostal, ještě déle, než je sešel. Stále přitom vystrkoval svou hůl ven, snad aby dal řidiči do zpětného zrcátka znamení, že jde ven. Finálovou mezeru mezi okrajem šaliny a nástupištěm… tu už ale zdolat nestihl. Dveře se se zlověstným zavrčením zavřely a skously dědovu ruku s holí a taškou mezi svými gumovými čelistmi.

Elektrische line se rozjela. Ačkoli se staříkovi podařilo ze dveří jakž takž vytáhnout svou ruku, taška byla beznadějně skříplá a hůl (vycházková, asi takhle dlouhá) trčela ven. Tramvaj se tím proměnila v osrpený vůz uhánějící padesátikilometrovou rychlostí v dopravní špičce centrem Brna. Jen se štěstím špička hole míjela auta popojíždějící ve vedlejším pruhu. Případný náraz by jistě způsobil škodu na majetku i újmu na zdraví dědulovy pravačky. Ten mezitím burácel, častoval řidiče urážkami a nepřestával se divit žluté nálepce na dveřích, jež na něj svým černým okem zírala a jejíž nápis volal „Prostor je monitorován“. Také postarší paní, která seděla hned vedle, přikvačivši hned po prvním starcově výkřiku na pomoc, zuřivě mačkala tlačítko pro otevření dveří a volala „Moment!“, ale marná snaha. Vše se dělo v zadním voze, odkud se k očím a uším řidiče nedostalo nic. Prostor monitorován nebyl a nálepka s okem byla na dveřích jen naoko.

Děda vystoupil až o zastávku dál a s ním i já. Abych si splnil svoje denní okénko dobrých skutků, nebo spíš abych se pokusil příhodě dodat i trochu další šťávy, jsem se ve vší drzosti odhodlal o celé eskapádě zpravit řidiče. Ten pochopitelně opáčil, že s tím nemohl nic dělat, nemohl ze zadního vozu nic vidět ani slyšet. Hole trčící z vozu by si taky sotva někdo všiml. To by musela ta okatá nálepka hovořit stejně pravdivě, jako jasně. O ní jsem šoférovi ve všem paradoxu říct zapomněl. Možná ho to ale později trklo a možná se někdo v dopravním podniku později zamyslel nad tím, že nemusí být vždy v pořádku tvrdit něco, co není pravda, a že by měl být prostor monitorován důsledně.

Stařík, který se z jedné zastávky před stanicí Úzká (z louže) dostal jednu zastávku za ni (pod okap), by řidiči elektriky vyčinit nestihl; za dobu, za kterou jsem to zvládl já, se on dostal asi do půli cesty. Tak jsem mu zajistil aspoň trochu zadostiučinění řka, že jsem se kritiky zhostil za něj. Důchodce to kvitoval, nezapomněl svou reakci opepřit několika dalšími projevy rozhořčení a pak už se jen vydal vstříc novému jednozastávkovému dobrodružství, tentokráte v opačném směru.

Přečteno 329krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 5 Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tento web používá antispamový nástroj Akismet. Přečtěte si, jak se data komentářů zpracovávají.