Suma částí je méně než celek

Mezi moje oblíbené citáty patří i ten připisovaný Aristotelovi, který říká, že „celek je víc než suma jeho částí“. Toto tvrzení vystihuje fakt, že u systému (celku) můžeme pozorovat vlastnosti a funkce, které žádné jeho jednotlivé části nemají. Příkladem pak často bývají organismy, všechny jsou totiž z funkčního hlediska něčím víc než jen shlukem atomů. Dlouhodobě ovšem pozoruju i další, naruby otočený důkaz tohoto tvrzení. Pokud něco rozdělíme na malé části, jako by se to pocitově i fyzicky zmenšilo.

Řeč může být o zcela abstraktních věcech, jakými jsou například práce či studium. Vytvořit nebo naučit se něco od nuly se na počátku vždy zdá prakticky nemožné, proto postupujeme po dílčích, mnohem jednodušších krocích. Náročnost činnosti se rozmělní a složitost celého systému se nám vyjeví v průběhu. Skvěle to vystihuje můj další oblíbený citát, tentokrát Konfuciův: „Kdo chce pohnout horou, začíná malými kamínky.“ Avšak nejen abstraktní pojmy, jejichž složitost a „velikost“ lze považovat za velmi subjektivní, ale i zcela konkrétní věci se rozdělením zdánlivě zmenšují.

Nejednou se nám doma stalo, že zbylo třeba pět nebo šest starších rohlíků, které bylo potřeba hned ten večer sníst, protože tvrdé by jen rozšiřovaly už tak bohaté zásoby strouhanky. Jenže snězte pět rohlíků na posezení, když zas až takový hlad nemáte a zpravidla sníte naráz jen dva. U třetího budete mít dost, do čtvrtého se budete muset nutit a pátý už vám poleze ušima. Tedy pokud je necháte vcelku, maximálně je rozkrojíte na půlky. Situace se však dramaticky změní, když z nich naděláte obyčejné jednohubky.

Jednohubky z pěti rohlíků vyjdou zhruba na velký talíř a pár jich sezobnete už při mazání. Ostatní si vezmete třeba k televizi nebo knížce a nebudete se stačit divit, jak rychle se po nich jen zapráší. Navíc se pravděpodobně neubráníte dojmu, že vás ani tolik nezasytily, že by se jich naopak pár ještě ujalo.

Fígl rozkrájení žvance na kousky je, myslím, dobře známý i mezi rodiči malých dětí. Položit před mrňata flák masa a nutit je do jídla asi nikdy nebude tak úspěšná strategie jako rozkrájet jim ho na soustíčka.

Ačkoli zmenšení žvance rozkrájením na jednohubky musí nutně být jen psychologický dojem, protože je na základě toho, co víme o hmotě, zcela vyloučeno, že by rohlíku či řízku pouhým krájením razantně ubylo, považuju tento jev za velmi bizarní. Máme-li nezmenšenou hmotu jídla snězenu za porovnatelnou dobu, nedovedu si obstojně vysvětlit, jak je možné, že se pouhým rozkrájením na menší části rapidně sníží její schopnost zasytit.

Přečteno 71krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 3 Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..