Od[bp]orná deformace

Trpím celou řadou deformací. Co je horší, jsem si jich naprosto vědom. A co je úplně nejhorší, nikdy s jistotou nevyloučím, že by se mi někdy nějaká z těch deformací mohla nakonec stát užitečnou. Jako třeba ta, že chorobně píšu „perexy“ jako prostě heslovité podtitulky. To je zrovna jeden z těch někdy užitečných, leč v zásadě otřesných návyků.

Víceméně spokojen (spokojenost popsatelná slovy proč by ne) jsem s heslovitým perexem jen u básniček. Zpravidla to ale nikomu nic neřekne a mně osobně dělá často problém i povinný titulek. Nehledě na fakt, že tu a tam se mi podaří do toho obého skrýt nějaké těžko rozluštitelné enigma, slovní hříčku, takže podle těch prvních pár slov vlastně vůbec nikdo nemůže vědět, o čem bude řeč. „Takže proč by to sakra měl někdo číst?“ tážu se sám sebe. Vždyť zcela vědomě a záměrně (tady se mi líbí anglický ekvivalent deliberately =)) porušuju jedno z hlavních, ne-li vůbec hlavní pravidlo žurnalistiky: Titulek naper informací a běda, jak nepoužiješ sloveso v činném rodě! V perexu to hlavní rozepiš. Omáčku, je-li vůbec nutná, si nech na konec článku. Naštěstí ale nepíšu reportáže a celkově se tady nikomu nezodpovídám, takže si můžu pravidla vesele ignorovat podle libosti. Faktem ale zůstává, že ta segmentace „perexu“ (a tady to chce hodně nadměrné uvozovky) a zbytku pojednání mi v zavedené podobě už delší dobu leze na nervy. A proč s tím neskoncovat třeba teď a tady.

Tematická a stylová dephormace

Nota bene, nečeštináři: Píšu tematická a není to překlep. – Teď ale doufám, že to není ani chyba, to by byl hodně špatný krok (fr. faux pas). Ale stát se může, tím spíš ve 4 ráno. Takže v případě, že se z nějakého důvodu píše tématická, chytřejší snad pochopí a prominou. (Ale prostě nepíše a hotovo =D)

A co je teda ta tematicky-stylová deformace? Když jsem si dřív, to jsem ještě nebyl dotčen odporným odborným stylem a neobcoval s akademickou obcí, říkal, že vlastně o ničem nic nevím, že o ničem nemůžu psát, a vzhlížel k budoucnosti, kdy vědět budu víc a budu přesně tušit (jo, zřejmě je to trochu oxymóron), co a jak napsat, tak jsem byl jedním slovem bláhový, nepřipouštěje si myšlenku, že bych ani po úspěšně završeném akademickém obcování zkrátka nemusel být schopen na počkání vyprodukovat něco o mnoho objevnějšího, čtivějšího a celkově přitažlivějšího než dřív. A nejenže mi přijde, že přesně k tomu došlo, je to horší – leckdy mě ovládne myšlenka, že nejsem schopen se už ani v náznaku poddat té bezprostřední přirozenosti nadšeného pisálka. Jako bych veškerou subjektivitu násilím a se značnou nevolí podřizoval nějakým objektivním pravidlům pro odborný styl a nutil se do témat a úvah, jež vyžadují kvalitní argumentaci. A když se při něčem takovém přistihne člověk při psaní prachobyčejného vyprávění o peněžence (pámbů zaplať za story ze života), tak s jeho tvůrčím přístupem vážně nebude něco v pořádku.

Obráceně ale deformace žádná negativní zjištěna nebyla. Zatímco řada lidí se se seminárkami potýká, moje jsou často chváleny pro vytříbený styl a dobrou argumentaci (pominu-li tedy bakuli, to byla kapitola sama pro sebe). Ale to mi prostě nestačí. K čemu styl, když se k psaní toho všechno musím ze 3/4 nutit. Odborný styl pro mě (ovšem naprosto logicky) postrádá větší volnost. Paradoxně, mám-li volnost absolutní (tady), nevím si s ní rady. Jako ten drak ze sedmého Harryho Pottera, co strážil trezor Bellatrix Lestrangeové. Strávil celý život v řetězech, a když díky Potterovi získal volnost a mohl se rozletět, nějakou chvíli mu trvalo, než se do toho pořádně opřel a vzletěl. A já se do toho vzletu musím nutit skoro víc než do seminárek.

Čas-ov-á deformace

Většinou nejsem s to napsat cokoli v nějakou křesťanskou hodinu. Posledních několik (mnoho) příspěvků do mlýna vznikalo uprostřed noci, nad ránem. Nakonec i bakuli jsem psal a efektivně promýšlel zpravidla někdy mezi 2. a 6. hodinou ranní. Ani tahle zpověď není výjimkou.

(Roz(h))řešení

Na tom, že se díky zabývání se odbornými texty snažím víc si hlídat dobrou konceptualizaci (ugh) jakéhokoli textu, asi nebude nic moc špatného. V tom, že na blogu po sobě většinou nic nečtu, abych neměl nutkání to okamžitě smazat a nezcenzuroval 95 % obsahu, už háček bude. Když si to nezkontroluju, zůstane mi někde nějaká bota. Ale znám se – když ji eliminuju, tak mi nebude navazovat další text a nakonec budu mít ještě větší nutkání se na to vybodnout a nezveřejňovat nic. Jak tuhle situaci vyřešit, na tom budu ještě pracovat. Stejně jako na tom, abych konečně začal psát o víc věcech, radši často a v menších vstupech, než abych jednou za čas vyprodukoval nekonzistentní „masterpiece“ na pět stran.

Přečteno 755krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 3 Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..