Hulváti v kině

Po mnoho let jsem si myslel, že sedět s nevychovancem v kině se lidem stává spíš jen ve filmech jako Scary Movie, že ve skutečnosti a u nás je tento jev vzácný a setkáte se s ním maximálně párkrát za život, jestli vůbec. Sám jsem měl donedávna štěstí a byl ho až na jedinou výjimku ušetřen. Tou se ale stal jen neplacený letňák v parku. Dvě poslední návštěvy mě však nekompromisně seznámily s odvrácenou tváří i běžného kina.

Je, ty…

Abychom utratili něco poukázek, které jsme v práci dostali, vyrazili jsme na animovaný film Yeti: Ledové dobrodružství. A přestože jsem přirozeně počítal s tím, že v sále budou hlavně děti, které bývají bezprostřední, rády a nahlas se smějí a občas mívají k ději nejrůznější připomínky, problém mi nakonec činili spíš dospěláci, kteří je doprovázeli. Hned poté, co si před nás sedla tříčlenná rodinka, jsem měl sto chutí se zvednout a jít… kamkoli jinam. Její otec totiž svým příchodem zcela zamořil okruh minimálně tří metrů silným odérem právě dotáhnutého jointa. Chápu, že kino není divadlo, ale i tak v něm očekávám jistou diváckou úroveň. Nesedíme přece někde na fotbale, abychom byli zvědaví na šašky na trávě.

Když jsme si zvykli na zápach spáleného sena a začala produkce, všichni ztichli. Tedy, skoro všichni. Úplně v první řadě seděla další tříčlenná skupinka, která nepřestávala v čilém dialogu, zřetelném i přes burácející Dolby Surround. Během reklam a upoutávek jsem tomu nepřikládal zvláštní důležitost, jenže nic se nezměnilo ani se začátkem filmu samotného. Ani dlouho poté. Nakonec mi vzkypěla krev nad únosnou mez, cuklo spodní víčko jako šavlozubé veverce z Doby ledové, vstal jsem a šel je dolů umravnit. Důrazně, a i přes vysoké otáčky slušně jsem je požádal, aby ztichli. Prostřední a největší z party, na něhož jsem apel cílil především, sice od pohledu vypadal, že je lidově řečeno „trochu za míň“, to mě však nezastavilo. I poťap by měl vědět, co se v kině sluší a co ne. Když jsem seznal, že si on i jeho společníci vzali mou výzvu k srdci, vrátil jsem se na své místo užít si zbytek filmu.

Netrvalo dlouho, než proti mojí pomalu se zlepšující náladě začalo protestovat obecenstvo za mnou. Čím jiným než kopanci do opěradla. Ne jedním, dvěma, ke kterým nedopatřením může dojít, když při dlouhém sezení nastává potřeba poposednout si nebo natáhnout nohy. K tomu mám jako někdo, komu do dvou metrů moc nechybí a kdo strávil léta dojížděním autobusem s mnohdy minimálním prostorem pro nohy, což jeho kolena dodnes nelibě nesou, přirozeně pochopení. Takový kopanec by byl navíc spíš jen zapřením nohy o opěradlo. Tyhle nebyly, šlo pravděpodobně o výsledek infantilního komíhání nohama. Rozhodl jsem se opět zakročit, trochu ve stylu Arnolda Schwarzeneggera v letadle ve filmu Policajt ze školky. Jen bez tužky.

Sedělo za mnou drobné, nevinně se tvářící děvče, žádný hromokluk, takže jsem reflexivně zmírnil výběr slov, na důraznosti žádosti to nicméně neubralo. Nad kým mi zůstával rozum stát, byli však její rodiče. Buď neměli ani ponětí, co jejich dítě vyvádí, nebo jim to bylo ukradené. Jedna možnost horší než druhá. Každopádně jsem byl tuhle mezeru ve výchově jejich ratolesti nucen zacelit sám. A úspěšně. Zle se tvářící čahoun, schopný sprdnout půlku kina, na ni zřejmě platil, a holka tak dala pokoj.

Sotva jsem si oddychl, že už nemám koho seřvat, se film dobral svého konce. Tak snad jsem si to vybral nadlouho dopředu, a příště bude klid, doufal jsem.

Nebyl.

Sběř na zvěři

Po dvou letech čekání jsme šli zhlédnout další díl Fantastických zvířat. Očekával jsem trochu odrostlejší publikum, tudíž i větší ticho a film prostý kopanců do opěradla, ale marně. Pravda, soustavnost těchto jevů už byla menší než minule, nabrala však na intenzitě. Otravné ševelení zdálky vystřídala neméně obtěžující hlasitá zvolání. „Scamander!“ Nechápal jsem, jak může rodič nechat dítě jekat po kině. Nikdo na ně není zvědavý. „Bezová hůlka!“ Pak mi to došlo. Úplně jednoduše, když ani on, dospělák, není vychovaný. „To je Kredenc!“ (Credence Holokost, pozn. aut.). Má potřebu ledacos komentovat a všechny okolo upozorňovat na očividné. „Brumbál!“ A ke všemu kope do opěradla před sebou.

Tentokrát jsem nikoho sprdnout nešel, ale aspoň jsme při závěrečných titulcích hlasitě okomentovali ohavnost současných móresů žvanění do filmu a okopávání cizích sedaček. Jistě je dotyční slyšeli. Pak jsme se zvedli, spakovali se a poklidili po sobě, zatímco v řadě za námi zůstalo nastláno jak v maštali. Nedokážu pochopit, jak po sobě může někdo nechat takový svinčík, jak ho vůbec může napáchat. Z hrstky popcornu sice občas každému něco vypadne, ale to, co po některých zůstalo, byla tak čtvrtina kyblíku.

Závěr

Nejsem si úplně jist, nakolik jde o současný trend ani jak častý je, ale kdybych měl hádat, tipnul bych si, že jde a že takových případů bude přibývat. Podle mě je bezohledné chování v kině jen jedním z důsledků všeobecné eroze společenských hodnot a autorit, mezi něž lze zařadit i mnohem závažnější problémy, jako například silniční pirátství a donedávna nevídané, zato dnes čím dál častější slovní i fyzické útoky na úřední osoby. Zkrátka není, kdo by lidem vštípil trochu etikety, a sami ji znají jen ve významu viněty.

Způsobů, jak v kině předejít podobným zážitkům, moc není. Před okopáváním sedačky spolehlivě chrání jedině místo v poslední řadě, z něhož bývá horší výhled. Před hlučnými diváky už obrany není. Zmenšit pravděpodobnost jejich výskytu může film s titulky a omezenou přístupností, zaručeně však zbaví sál jen dětí a analfabetů, což zdaleka nemusí stačit. Krajním řešením pak je nechodit do kina vůbec. Ani to, ani žádné z předchozích však není skutečným řešením problému, jen útěkem před ním.

Přečteno 26krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 1 Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tento web používá antispamový nástroj Akismet. Přečtěte si, jak se data komentářů zpracovávají.