Banány a hranice

Jestli mi na diskuzích o minulém režimu něco opravdu leze krkem, je to argumentace jeho obhájců, která celou problematiku posměšně redukuje na tehdy zavřené hranice a nedostatek banánů. Takové lidi nejenže považuju za nehodné se diskuze vůbec účastnit, ale podezřívám je i z něčeho horšího než jen ignorantství.

Totalitou sužovaná společnost měla i mnohem horší problémy než to, že lidé nemohli svobodně cestovat a dopřávat si tropického ovoce v množství a druzích dle svého uvážení. Nemohli a neměli totiž skoro nic, a co bylo k dostání, za to se platily reálně horentní sumy. Přitom kvalita řady produktů byla víc než pochybná. Brambory se vážily a prodávaly kolikrát i s blátem a kamením, mléko v pytlících a značně netrvanlivé, máslo jen po osminkách a tavený sýr za tři koruny za jeden trojúhelníček. Toaletní papír, když už byl, tak nekvalitní, hrubý a nesavý. Sortiment oblečení a obuvi minimální a z absurdních materiálů jako tesil či dederon, elektronika prakticky žádná. Na všechno byly pořadníky, na pračky, televize, auta, a ceny byly v řádu desetitisíců. Video či počítač stály až statisíce. Všechno v době, kdy průměrná mzda nečinila ani desetinu.

Pracovat se muselo a nikdo si nemohl moc vybírat. Prostě dostal umístěnku a hotovo. Když nepracoval, šel sedět za příživu. Podpora v nezaměstnanosti ani žádné další sociální dávky neexistovaly. Mateřská trvala nějakých 28 týdnů a pak hajdy do práce a s děckem do jeslí, žádná několikaletá rodičovská. Nárok na dovolenou činil dva týdny, standard byly pracovní soboty a naddělávání svátků.

Nikdo nemohl nikomu věřit, sousedovi, kolegům v práci ani kamarádům. Nikdy nikdo nevěděl, kdo na koho donáší, kdo komu vrazí kudlu do zad, kdo kolaboruje s StB a kdo má na koho jakou páku. Nikdo si nechtěl pohoršit a zkazit život nejen sobě, ale i celé své rodině. Tak se radši mlčelo.

Takový byl ve zkratce každodenní život. A to nemluvíme o všech politických zločinech, vraždách, lágrech, rozkrádání a zastrašování.

Dnes, kdy si můžeme koupit, co chceme, stačí na to mít, kdy obyčejná domácí elektronika nestojí deset nebo dvacet platů, kdy můžeme studovat, co chceme, stačí na to mít hlavu, kdy můžeme svobodně sedět na zadku a nepracovat a klidně beztrestně nadávat na prohnilost státu, je vzývání starých, mnohem horších totalitních časů buď naprostá idiocie, nebo přímo přiznání kolaboranta.

Lidé, kteří za jediný a největší problém totality považují cestovní a banánovou deprivaci, ale nezažili ji, tvrdím, že jsou mírně řečeno špatně informovaní. Z diskuze se tím vylučují do doby, než se o tehdejších poměrech dovzdělají. O lidech, kteří prohlašují totéž, přestože totalitu sami zažili, jsem pak připraven tvrdit, že tohle byly leda jejich největší starosti. Že oni byli ti, kdo poslouchal v hospodách, donášel na kamarády, agitoval, vyhrožoval, pomlouval a navazoval účelová partnerství, aby mohl požívat výhod, které ostatím zůstaly zapovězeny. Kdo kolaboroval, zrazoval a řešil jen to, pod kterým pultem co sežene a komu vleze do zadku, aby mu dovolili vycestovat.

Přečteno 138krát.

Davaj hodnocení ↴
[Celkem: 3 Průměr: 5]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tento web používá antispamový nástroj Akismet. Přečtěte si, jak se data komentářů zpracovávají.